|
Autorka esejí na rok 2008 je paní Michaela Čermáková, která pracuje jako vychovatelka na domově mládeže v Praze. Skupina chlapců, které má na starosti, je složena ze žáků škol výpočetní techniky.
Moc ji mrzelo, že kluci „ajťáci“ vůbec nečtou, prý mají knihy „špatnou grafiku“ a nejsou ve „3D“... Zkoušela jim nosit knížky svých milovaných autorů, ale úspěch měla až s příběhy o dracích. Když chlapi přečetli všechno, co bylo na trhu, v legraci jim navrhla, aby společně zkusili napsat nějakou knížku sami. Dost ji překvapilo, že souhlasili…
Vymysleli si příběh o chlapci, který žije ve světě draků, bojuje proti zlým hadům a kouzelníkům a prožívá nejrůznější dobrodružství. Odpoledne si na intru povídali, co Darion zažije, kluci vymýšleli zbroj, magii a divná zvířata, a v noci, když přišla z práce, psala o klukovi, který má plnou hlavu snů a hrdinských představ, ale přitom je plachý a osamělý.
Někdy její žáci nesouhlasili s tím, jak se Darion rozhodl nebo kam se v příběhu dostal a ve vychovatelně probíhaly bouřlivé diskuze, při kterých každý hájil své stanovisko. Hádali se, odmítali ustoupit, ale nakonec vždycky dospěli k dohodě a knížka mohla pokračovat.
Po dvou letech mladí spoluautoři odmaturovali a knížka Zpěv draků byla dopsána.
Dnes si jí můžete koupit v knihkupectví nebo objednat na adrese www.vasut.cz.
|
|
...na duben „Sabrot, Frinee, Perlena, Erasten, Arion…Kdo dává drakům tak krásná jména?“
Dallaran nejdříve pověsil pečlivě stočený lazuril na hák v Bellanině oddělení, a pak odpověděl: „Nikdo. Draci sami prozradí, jak se jmenují. Hned jak se vylíhnou z vejce, znají své jméno.“ O pažení kóje opřel kaltan, který předtím otřel měkkou látkou. „Jsou báječní, nemyslíš? Tolik toho znají… Jezdce si vybírají sami. Nikdy nezapomenu, jak se Bellana rozhodla pro mě. Bylo to tak úžasné. Čekalo nás tenkrát na napojení asi dvacet, ale vajec bylo v líhni jen osm.“
Mladík se odmlčel. Tvář se mu rozzářila vzpomínkou na chvíli, kdy seděl v horkém písku a čekal na osudové setkání. Jedno vejce po druhém praskalo a dráčci se drali na svět. Opíral se tenkrát bez hnutí o ruce, po tvářích mu stékal pot, ale nevnímal nic jiného než různobarevná vejce, která v sobě ukrývala bytosti, jimž chtěl zasvětit svůj život.
„Šest draků už mělo svoje jezdce, když se vylíhla Bellana,“ pokračoval po chvíli ve vyprávění. „Její vejce bylo ze všech největší a nejzářivější a věřím tomu, že si všichni přáli, aby si vybrala právě je. Skořápka pukla, na podlahu líhně vyklouzla bronzová dračice a prohlížela si nás nádhernýma očima. Vedle mě stál Desten, syn vévody Třpytivého brodu. Když uviděl překrásné dráče, hned se k němu natahoval, ale Bellana na něj zasyčela a když odmítnutí nepochopil, ohnala se po něm spárem. Roztrhla mu tenkrát ruku… Nemá nás od té doby rád, ale mohl si za to sám. Draci si vždycky vybírají sami.“ Dallaran zmlkl a dál ukládal části výstroje.
„A co osmý drak? Vybral si za jezdce Destena?“ Darion přešlapoval vzrušením. Téměř cítil napětí, které tenkrát panovalo v líhni.
„Ne. Osmý drak byl solitér.“
Darion nechápavě zavrtěl hlavou: „Solitér? A to je zase co?“
„To je drak, který si nezvolí žádného jezdce. Nechce být ani partnerem. To se občas stává.“
„Takový drak zůstane navždycky sám?“
„Ne. Někdy si vybere jezdce později. V Drakohyru je solitérů hned několik. Hlídají líheň, střeží město a tak. Občas se zblázní, to pak letí tak vysoko, jak se žádný jiný drak neodváží. V té nesmírné výšce složí křídla a spadnou dolů jako kámen.“
„Zabijí se?“ zeptal se Darion přeskakujícím hlasem.
|
|
