Je to asi tak dva týdny, co jsem s kamarádkou vyrazila na diskotéku.Ten večer jsem měla úlohu řidiče a tak se mi naskytla možnost, která se jinak v mém případě na diskotéce kvůli alkoholu v krvi jen tak nenaskytne. A to být pozorovatelem.

Nadopovaná dvěma poctivými „presíčky“ měla jsem ten večer spoustu energie, která potřebovala jednoduše ven. V mém případě se to projevuje tak, že jakmile DJ zahraje hudbu lahodící mému vkusu, už to se mnou takzvaně hýbe samo. Když tento okamžik nastane například při čekání na drink u baru, málem silou vůle popoháním tu nemožně pomalou servírku, ať už mi proboha naleje tu sodovku a při tom nějak samy od sebe si moje nohy začnou podupávat do rytmu. Nejdřív pravá, potom levá…jojo, už se začínají pohupupovat v kolenou…no jasně, boky… a než se naděju, kroutím zadkem a prostě „trsám“. V tom si uvědomím, že vlastně nejsem na parketu a že teprve čekám, až mi holka za barem vrátí moje drobný. Ale to už se písnička rozjede a když je to ten správný song, většinou jen nad drobnýma mávnu rukou, srknu sodovku a letím na parket. Tam už se hlídat nemusím. Nechám prostě hudbu, aby mě roztančila sama.

Každý, kdo byl někdy na diskotéce, určitě ví, co to je, když má DJ špatný vkus. O tom, že co je pro jednoho špatný vkus, je pro druhého ta „správná nota“, se tady dnes bavit nebudeme. Když mi hudba nesedne, je DJ prostě „looser“ a tím to hasne. V takovém případě nervózně čekám, kdy konečně zaslechnu něco, co mě trošku k tanci vyprovokuje. Ale to ne a ne přijít. Většinou pak sedím u stolu s divným tlakem někde v oblasti pánve, který se nemůže dostat ven. Cítím silnou potřebu nějakého pohybu. Vzhledem k místu, kde jsme, se nabízí tanec, ale jak má proboha člověk tancovat na hudbu, která se mu nelíbí nebo dokonce, která je naprosto nemožná? Kde je proboha rytmus? Kde je nějaká melodie? Dostávám takový ten tik nervózních lidí, začnu klepat nohama. Alespoň nějak se to nutkání pohybu musí dostat ven. Pokopávám do stolu, do židle, šťouchám do kamarádky, která tam je se mnou, několikrát se kouknu na mobil, prohledám kabelku, vysmrkám se, namaluju si pusu, zapalím cigaretu…A hudba je pořád stejně příšerná. Rezignuji, odcházím na bar.

To ale nebyl dnešní případ. Hudba mi ten večer celkem vyhovovala. Až na vyjímky, které člověk ale docela uvítá, aby si odpočinul a odskočil si ke stolu nalít do sebe nějaké tekutiny. Pokud je totiž hudba podle mého gusta, tančím prostě do padnutí. Je mi líto, jít si sednout nebo si i odskočit na záchod, abych o něco nepřišla. Z tance mám prostě radost. Skáču, tleskám, mávám rukama nad hlavou a je mi fajn, i když jsem už zpocená, udýchaná a mám žízeň. Sednout si jdu, až když už opravdu nemůžu.

Je zvláštní, jakými všemi způsoby je možné se na parketu hýbat. Všimla jsem si, že to, jak člověk tancuje, sovisí i s tím, jak je oblečený a jak vypadá. Načinčané diskoholky v módních topech s odhaleným dekoltem, s holýma nohama a vysokými podpadky mají vesměs podobný styl tancování. Takový, který co možná nejvíc upoutá pozornost opačného pohlaví (co si budem povídat, na disko ji upoutá už jen ta skutešnost, že jsou to holky). To znamená zapojit boky, zatáhnout bříško, vypnout prsa a svůdně se vlnit. Se stoupajícími promile alkoholu je vlnění stále více mimo rytmus, ale to není podstatné. Hlavně že se vlní. Holky v džínách, teniskách a sportovních svršcích většinou také sportovně tancují. Když si představíte takový aerobik, jste přesně v obraze. Kluci mají kategorie, do kterých není tak jednoduché proniknout. Zatím jsem určila typ „šampónek“, který se vyznačuje na muže až nepřirozenou upraveností, většinou bílým svrškem, který dobře odráží takové to fialové diskosvětlo, a nagelovanými vlasy. Takoví kluci se hýbou prostě jak to jde. Podupují nohama na jednu stranu, na druhou, točí se dokola, při tom se koukají po parketu, zda nejsou okolo nějaké pěkné slečny a s pokračujícím časem chytají nejen rytmus, ale díky alkoholu i balanc. Typ „obyčejný kluk, co ho vytáhla kámoška“ se obstojně snaží držet s kámoškou krok, takzvaně šlape zelí, pokukuje na ostatní tanečníky a kopíruje jejich kroky. Hází rukama a nohama a někdy sebou i divně trhá, kolikrát je i lepší držet si trochu odstup, aby nedošlo k úrazu. Dost zásadní počet mužů na diskotéce prostě jenom stojí u baru a kouká, co se děje na parketu. Takzvaně si vyhlíží kořist a někdy se i odhodlají, pozvat oběť na něco k pití, protože pozvat ji k tanci by byla sebevražda, hned by totiž utekla. A pak je ještě spoustu jiných druhů tance, které se prostě nedají popsat. Každý prostě tancuje, jak umí a cíl je, vybít energii, možná navázat nějaké nové vztahy a jednoduše se bavit.

Co byl ale zlatý hřeb tohoto konkrétního večera, to by mě ani ve snu nenapadlo. Kolem půlnoci totiž na parket mezi více či méně mladé lidi naběhl na první pohled starý děda. Asi tak sedmdesátiletý pán s velkými brýlemi, ve svertu a kalhotách s puky, ve starých polobotkách a s hučkou na hlavě. Ale starý byl opravdu jen na první pohled. Ten dědula to tam tak rozbalil, že mi spadla čelist. Kroky střídaly kroky, nohy měl tak rychlé, že jsem sotva stihla vnímat, točil se, vlnil se, kroutil se, mával rukama, hýbal rameny, házel hlavou…A to všechno v rytmu hudby, kterou by mnozí v jeho věku označili za neposlouchatelnou. Dokonce musel i holky odhánět, jak se na něj lepily. Prostě takový elán jsem mu záviděla i já. Na parketu vydržel nezvykle dlouho a za povzbuzování okolí trsal jako dvacetiletý kluk. Pak jsem se doslechla, že to byl vlk salónů, pan Holzman. Takže ať se hýbem jak se hýbem, buďme jako pan Holzman a dejme do všeho takový elán a nadšení jako on ten večer na parketu.