V minulém článku jsme se zamýšleli nad vývojem dopravních prostředků a vzpomněli na dva  z mnoha dobrodruhů, kteří se soudobými prostředky pokusili dobýt severní pól. Dnes, inspirováni událostí na pařížské aukci, kde automobil veterán Bugatti byl vydražen za 3,4 milionu eur, bychom se chtěli věnovat nejrozšířenějšímu dopravnímu prostředku, kterým automobil zcela určitě je. Zamyslíme se nad jeho vývojem a v závěru vzpomeneme na historická závodní auta Bugatti a velmi slavnou ženu, která s touto značkou spojila svůj osud. 

První samohybný stroj nebyl poháněn benzinovým nebo naftovým motorem, jak jsme dnes zvyklí, ale poháněla ho pára. A jeho tvůrce? Francouzský důstojník Nicolas Joseph Cugnot. Dřevěná robustní tříkolka s jednoduchým parním strojem umístěným nad předním řiditelným kolem vzbudila v Pařízi roku 1769 velký ohlas, ale přece jenom se vývoj automobilu ubíral trochu jiným směrem. Parní stroj byl příliš mohutným motorem pro silniční vozidlo a našel své využití na rozvíjející se železnici a v lodní dopravě. Automobil na svůj motor ještě čekal a ten přišel o sto let později, kdy Nicolaus Otto sestrojil první čtyřdobý spalovací motor. Vůbec první patentované motorové vozítko patřilo Karlu Benzovi z německého Mannheimu, kterému se povedlo v r.1885 sestrojit motorovou tříkolku, na které, po řadě zdokonalení podnikla Bertha Benzová 5.srpna 1888 dálkovou jízdu a to z Mannheimu do Pforzheimu, což představuje neuvěřitelných 95 km. Samohybné vozidlo, to byla velmi silná motivace. Na jeho stavbu a vývoj se vrhla řada konstruktérů, např. Maybach, Daimler, Enzo Ferrari, Ettore Bugatti, v Americe Henry Ford. Ten mimo jiné odstartoval pásovou výrobu automobilu typu Ford T a tím zajistil masové rozšíření automobilu. Ale vraťme se do Evropy.

V Miláně se 15.9.1881 narodil v rodině módního návrháře, malíře a sochaře Carla Bugattiho synek, jenž dostal krásné jméno Ettore Arco Isidoro. Ten sice začal pod vlivem umělecky všestranného otce studovat uměleckou školu, ale již v sedmnácti letech u něj zvítězil zájem o strojařinu. Byl rozený génius, protože již v devatenácti letech navrhl svůj první vůz, který na milánském obchodním veletrhu získal nejvyšší ocenění. To se stalo v roce 1901 a Bugatti tím získal svého prvního sponzora, barona de Dietricha. Poté pracoval u několika automobilových společností a již v pětadvaceti letech se stal hlavním inženýrem ve firmě Deutz. Později se rozhodl osamostatnit a v roce 1910 založil ve francouzském Molsheimu vlastní firmu. Začátky nebyly příliš výrazné, ale v roce 1911 se soutěžním vozem Bugatti 13 se umístil v závodě Le Mans na druhém místě a jeho prestiž a zájem zákazníků stoupl. První světová válka zastavila veškerou sportovní činnost. Bugatti ve své dílně vyráběl letecké motory a teprve po jejím skončení se vrátil zpět k automobilům. Stavěl lehké soutěžní modely typu 30, které mu v letech 1920 až 1925 přinesly vítězství ve 412 závodech.  Ale legenda se teprve tvořila. Roku 1924 dokončil Ettore vývoj soutěžního vozu Bugatti type 35. Byl to povedený vůz. Ve všech verzích se vyznačoval skvělými motory, výbornými jízdními vlastnostmi, špičkovým zpracováním a nádhernou karosérií a tento model se stal nejúspěšnějším závodním vozem všech dob se svými více než dvěma tisíci vítězstvími na oficiálních závodech. Jeho vozy pilotovala řada jezdců, nejznámější byli Louis Chiron, Jean-Pierre Wimille, Piere Veyron, Čeněk Junek a z žen Eliška Junková.

Když se Kašparu Pospíšilovi, olomouckému zámečnickému mistru narodila jako šesté dítě dcera, nikdo jistě netušil, co jí daly sudičky do vínku. Ani ona sama ve svých vzpomínkách na dětství nikde nemá automobil. Též ještě v době, kdy coby mladá žena nastoupila na místo bankovní úřednice na nově zřízené burzovní oddělení, jehož vedením byl pověřen disponent Čeněk Junek, se ještě u Alžběty Pospíšilové neprojevil sklon k rozvíjejícímu se motorismu. Přesto setkání a společná práce s Junkem znamenalo velké sblížení obou, které vedlo téměř k zasnoubení, i když  tehdy ještě Alžběta nechtěla stav svobodný měnit. Svět v té době dělal kotrmelce, skončila válka, vznikalo Československo, doba byla opojná. Alžběta nazula toulavé boty a odjela na zkušenou do Francie. Bylo jí dvacet let, kdy doprovázela rodinu svého zaměstnavatele na výlet do Švýcarska. Tento výlet se uskutečnil automobilem a Eliška vzpomíná, že to byl vůbec její první kontakt s automobilem.

Po návratu ze svých evropských toulek shledala velikou změnu u svého přítele Čeňka. Ten se s velkou vervou vrhl na motorismus. Elišce bylo jasné, že po boku člověka tak mocně zaujatého motorismem, nemůže být jen jako divák, tím spíše, že se jednalo o budoucího manžela a tajně si v Praze udělala řidičské oprávnění. Spolu pak, na výstavě automobilů v Paříži objevili svoji první bugatku, která se stala osudem obou. Ještě je třeba vysvětlit, kde se vzala z Alžběty Eliška?  Česká Alžběta je v jiných jazycích Elizabeth, jejíž důvěrná zkratka zní Eli, Eliza, Elina a v Čechách z toho vyšla Eliška a po sňatku s Junkem už jí zůstala.

O závodní kariéře Elišky Junkové bylo napsáno již mnoho. Absolvovala velké množství závodů, úspěšných i neúspěšných. Ale důležité je, že to vše bylo výsledkem nejen velkého talentu, ale i velké dřiny a velkého zaujetí  a nadšení pro správnou věc. Také je potřeba vědět, že pracovala v týmu stejně zaujatých lidí, kde dominoval její manžel Čeněk Junek. Závodní činnosti zanechala po tragické smrti manžela při Velké ceně Německa v roce 1928. Eliška nechtěla truchlit. Rozhodla se uskutečnit cestu na Cejlon a do Indie, kde propagovala vozy Bugatti. Později začala pracovat pro firmu Baťa na úseku dodávek pneumatik a zůstala pracovat v gumárenském průmyslu i po roce 1948. Vždy si zachovávala své ženství a to že se dokázala vypracovat na špičkového jezdce závodního vozu na úroveň nejlepších mužů přičítá hlavně tréninku. Zemřela v lednu roku 1994.