E-magazín o pohybu, zdravém vývoji, ergonomii, sportu a cestování.

Spolupráce mezi praktiky a rehabilitačními lékaři aneb jak to vidím já? Tisk Email
Zdravý vývoj
Napsal uživatel MUDr. Jitka Mašková - Švejdová   
Pondělí, 08 Červen 2015 12:13

1. Akutní pacient by měl být zaléčen brzy po začátku obtíží. Tato zásada je často pacienty zneužívána, v čekárně přesvědčují sestřičku o naléhavosti obtíží, abychom se v ordinaci dozvěděli, že obtíže trvají již půl roku. Proto jsem vděčná praktickým lékařům, když upozorní, kterého pacienta je třeba brát statimově, a ještě lepší je se telefonicky domluvit, protože někdy nelze pacienta vzít ani při nejlepší vůli a praktický lékař může zvolit jiného kolegu. Akutního pacienta je pak nejlépe posílat dopoledne, aby si popřípadě mohl ještě chvíli na oddělení odpočinout vleže a event. se mohlo ještě v léčbě dále pokračovat, např. fyziatrií, měkkými technikami nebo akupunkturou.

 

2. Praktický lékař by měl upozornit na důležitá onemocnění v osobní anamnéze, popř. na možné zatížení, na alergie, na předchozí atypické reakce na léčbu, na event. graviditu. Rehabilitační lékař by si též měl osobní anamnézu zjišťovat, ale pacient zapomíná, a dokonce i na přímé dotazy popírá, např. operaci.

3. Praktik by měl i upozornit na dosavadní vyšetření, nejedná se jen o duplicitní vyšetřování, ale i o zbytečně slepé myšlenkové úvahy.

4. Při rehabilitaci velmi záleží na spolupráci pacienta. Při nevymizení obtíží po léčbě je třeba poslat na kontrolní vyšetření. Pacient odeslaný na jiné rehabilitační oddělení, přestává věřit lékaři, jiné principy naši léčby chápe jako neznalost, a přestává spolupracovat. Upozorňuji, že pacient často vědomě i nevědomě mate. Např. při kontrole přichází pacient se slovy: „Nepomohlo mi to." Když Se ale ptám podle předchozího zápisu, tak např. zjišťuji, že již nebolí ramena, lokty, bederní oblast, hlava a zůstala bolet již jen šíje. Tzn. výraz „nepomohlo to" může též zmamenat „z pěti problémů zůstal jeden, ale je pro pacienta stejně významný”.

5. Není ani ideální, když např. vertebrogenní obtíže léčí různí odborníci, např. pacient je zároveň odeslán k neurologovi, ortopedovi a rehabilitačnímu lékaři. Těžko pacient uvěří, že mu pomohlo cvičení, a že je nutnost v něm pokračovat, když současně zažíval obstřiky, byl odesílán na různá elektra, magnety, ultrazvuky a chodil na inpulsní léčbu, a při léčbě od dalších odborníků nebyla zdůraměna důležitost jeho spolupráce.

6. Je velmi dobré, když praktický lékař znovu vysvětlí pochybnosti pacienta, který např. nechce přijmout léčbu. Pacient přichází do ordinace často velmi chytrý a nechápe proč nedostane léčbu, která pomohla např. sousedce, proč nedostane masáže, které jsou tak příjemné. Nejhůře se chápe proč není léčba v místě bolesti, ale v místě příčiny. Pacient často chce zázrak, zajisté nechce radu o nutnosti změny svých návyků.

7. Téměř každá léčba, která pomáhá, je provokativní a může i škodit. Proto je třeba pacientovi vysvětlit, proč nemůže dostat např. magnet nebo elektro, když v minulosti prodělal např. onkologickou léčbu. Někteří odborní lékaři léčí jen nemocný orgán a často netuší, že pacient má kontraindikaci léčby. Dokonce nebývá ani v povědomí předepisujících existence těchto kontraindikací. Pacient pak velmi často nesrovnalosti monitoruje a tvrdě vyžaduje jemu „odpíranou" léčbu nebo nevěří nikomu.

8. Je vhodné pacienta vést k prevenci, např. ke cvičení, k seznámení se s prevencí vertebrogenních onemocnění („školy zad”), k prevenci osteoporozy. U všech profesí by měla být vyžadována preventivní příprava zaměřená proti poškození pohybového ústrojí profesí a vyžadovat by ji měli přímo nositelé profese prostřednictvím škol. Domnívám se, že „škola zad" by byla přínosem i pro praktické lékaře.

9. Při léčbě pohybového ústrojí se velmi často používá více léků než je třeba. Přemíra analgetik, nehledě na jejich vedlejší účinky, odvádí od účinnější léčby, např. automobilizací, cvičením apod. Léky vedou přímo k pasivitě při léčbě, k odmítání spolupráce. Dvojí zápor je u myorelaxantií. Při krátkodobé léčbě dochází k relaxaci často obranných spasmů a může pak dojít k dalšímu poškození. Při dlouhodobé léčbě pak dochází i k chronické svalové hypotonii, která v některých případech již nelze docvičit. Proto bych radila myorelaxantia používat méně a raději ne déle než 3 dny a to u polehávajícího pacienta.

10. Mezi oběma typy lékařů by měla být vzájemná důvěra, a v případě sporných pacientů i telefonické upozornění. Domnívám se, že spolupracující lékaři by měli vzájemně znát svou filosofii, a tedy i vědět, co jejich pacienty u kolegy přibližně čeká. 

 

Důležité je si i uvědomit, že onemocnění pohybové soustavy (hlavně páteře, ale i např. ramen, loktů apod.) patří mezi somato-funkčně-psychogenní onemocnění. Každý lékař  by měl u pacienta hledat podtext nemoci a snažit se pacientovi pomoci. Někdy stačí rada nebo jen vyslechnutí, jindy je třeba psychotherapeutická intervence některým z lékařů nebo psychologem. Mám i podezření že vyléčení somatopsychogenního onemocnění pohybového ústrojí bez odstranění příčiny může otevřít dvířka k těžší a hůře léčitelné nemoci.