E-magazín o pohybu, zdravém vývoji, ergonomii, sportu a cestování.

Výlet na ferátu Nonnenfelsen aneb proč děti baví lézt po skalách Tisk Email
Pohyb
Napsal uživatel Zuzana Lindová   
Pátek, 24 Duben 2015 07:14

Moje dcera chodí na horolezecký kroužek. Vždycky jsem přemýšlela, kde se v ní vzala touha lézt po výškách, já mám závratě, i když se podívám v paneláku přes zábradlí dolů do šachty mezi schody. Ale před dvěma dny jsem to pochopila. Byla jsem s ní jako doprovod na výletě horolezeckého kroužku na ferátu Nonnenfelsen nedaleko za hranicemi Německa.

 

Nejprve jsem samozřejmě ani nevěděla, co to taková feráta je. Wikipedie mi poradila toto:

„Zajištěná cesta (nazývaná také jako feráta, podle italského označení Via Ferrata, časté je také německé označení klettersteig) je cesta v náročném horském terénu, která je vybavená jisticími fixními lany, železnými stupačkami případně dalšími umělými pomůckami. Cílem takových úprav je zvýšení bezpečnosti procházejících osob a zpřístupnění terénu i návštěvníkům, kteří nemají zkušenosti s náročnými horolezeckými výstupy.“

Od vedoucích kroužku jsme se dozvěděli, že každý bude potřebovat sedák neboli úvazek, což je popruh, za který je člověk uvázán k jištění a jištění samotné, tzv. feratový set – což jsou vlastně popruhy, kterými se přicvaknete na ocelové lano feráty. Jištění je dvojité, aby byl člověk v bezpečí, i když se potřebuje přecvaknout přes ukotvení lana ve skále nebo na jiné vodící lano.

Vše jsme popůjčovaly a měly připraveno, zabalily jsme si velkou svačinu a vyrazily na smluvené místo odjezdu. Na cestu se nás vydala skupina šesti aut naložených různě poskládanými posádkami dětí a rodičů. Už v autě samozřejmě panovala dobrá nálada a těšili jsme se na den strávený venku. Sice měla být zima a všichni jsme to pře nástupem do aut venku pocítili, ale to nám moc nevadilo. Dětem stejně není zima nikdy. A my to nějak přežijeme.

Dojeli jsme do malé vísky nedaleko německých hranic, která se jmenuje Dolní Světlá. Tam jsme zaparkovali auta na malém neplaceném parkovišti a vydali se po hezké lesní cestě dál pěšky. Turistická trasa byla značena zeleně. Po asi 15ti minutách jsme došli na česko-německou hranici protínající les, která byla vyznačena řadou velkých kamenů a patníkem. Děti si samozřejmě nejvíc užívaly možnost být jednou nohou v Česku a druhou v Německu a velmi hlasitě to komentovaly. Nechali jsme je, aby si pobyt ve dvou státech zároveň každý náležitě užil a vydali se dál.

alt

Po dalších asi 15ti minutách zaznělo první: „Už tam budem?“ – noční můra všech výletů s dětmi. Jakmile se to jednou vysloví, už to nepřestane. Už už jsem viděla svůj konec následkem nervového zhroucení. Naštěstí už jsme tam byli a před námi se objevily skály.

Natěšené děti se hrnuly k prvnímu skalnímu masivu, na kterém se na ferátu nastupuje. Ale už z dálky byla vidět na žebříku velká cedule, která nevěstila nic dobrého. Nápis byl sice německy a nikdo z nás nebyl tak zdatný, abychom si to doslova přeložili, ale význam jsme pochopili a tlumočník na telefonu nám to potvrdil. Nástup na ferátu byl zakázán. Šikovní vedoucí horolezci  ale neklesali na mysli a ihned vymysleli náhradní plán. Dovedli celou skupinu po schodech na hlavní centrální plácek k restauraci. Na nádvoří byl menší skalní masívek, který se jim hned zalíbil a určili ho jako náhradní cíl. Výška skály ve mně vyvolávala závratě. Nemám moc odhad, ale bylo móóóc vysoko. Vedoucí Honza si bez ohledu na teplotu lehce nad nulou zul boty, udělal hop a šplh a už uvazoval na vršku skály jistící lano.

alt

Na dětech bylo vidět, že se těší na lezení. Už se překřikovaly, kdo poleze první a nadšeně se navlékaly do úvazků. Vedoucí Láďa a Gábina se chystali na jištění dětí na skále a Honza pakoval druhou skupinu na překonání provazové lávky nad cestou. Já s Anežkou jsme se vydaly s nimi.

Bylo krásné pozorovat, jak se děti skupinově natěšily, netrpělivě si připravovaly výstroj a navlékaly na sebe úvazky, lana, a karabiny. Lávku tvořily tři asi pětimetrová ocelová lana natažena mezi dvěma skalními stěnami, mezi nimiž vedla cesta. Jedno lano bylo dole, po něm se šlo, a výše na každé straně bylo další pro přidržování a zajištění. Nejprve ji překonal Honza a po něm se vydali starší kluci. Holčičky se za nimi seřadily do fronty a bedlivě pozorovaly, jak na to kluci jdou. Potom se taky postupně vydávaly na cestu, nejprve trochu nejistě, ale pak neohroženě. Honza na ně čekal na druhém skalním břehu, na konci provazové lávky, fotil je a povzbuzoval. Když přišla řada na Anežku, neubránila jsem se strachu, i když jsem věděla, že se jí nemůže nic stát, protože dvojité jištění by ji i při pádu zachytilo. Stála jsem na kraji a bála se podívat dolů, ale Anežku takové problémy netrápily. Zarputile se vyškrábala na skálu a přepla si karabiny na vodící lana lávky. Bylo na ni vidět, že zas taková pohoda to není. Koukla se dolů a asi ji vyděsilo, kolik volného prostoru má pod nohama, a jak hluboký by to byl pád. Najednou se ale z druhé strany ozval vedoucí Honza. Už nevím, přesně, čím ji povzbudil, ale bylo to něco ve smyslu, že je Anežka statečná a jde jí to skvěle. Zvedla pohled, nadechla se a pokračovala dál, až překonala celé ocelové lano. Honza mi potom řekl, že jak se dotkla nohou skály, teprve vydechla a vypadalo to, že asi nedýchala celou cestu přes lávku.

alt

Provaz potom každý přešel několikrát a každý další pokus byl pro děti už „brnkačka“. Euforie a sebevědomí, které z dětí prýštily, když se jim podařilo překonat svůj strach a zdolat takovou překážku, byly viditelné na první pohled. Jak se potom musí cítit, když vylezou na 50ti metrovou skálu, to si ani neumím představit, ale jistě je to pro ně velká věc.

alt

 

autor fotografií: Jan Kuna