Vánoce přichází pravidelně a pro většinu z nás mnoho znamenají. Vánoce přišly i po prvním půlroce války – války světové. Panoval všeobecný strach, strach chlapů na frontě, na blízkost smrti si nejde zvyknout. Strach jejich blízkých doma o muže ve válce i o to, jak sami přežijí. Moje babička na Vysočině měla manžela na frontě na Piavě, hospodářství, doma čtyři velmi malé děti a na posteli ležící svou matku s těžkým revmatismem. Ani jí se manžel nevrátil.

Blížily se vánoce a na frontě byli slušní chlapi, kteří doma nechali své rodiny, svou perspektivu života a tito muži zažili vedle vyčerpání a strachu ze smrti i zkušenost se zabíjením. Když nezabiješ, budeš zabit. 

A na štědrý den roku 1914 se stal ten zázrak.

Na dlouhé německo-britské frontě se nejprve opatrně, a pak čím dále odvážněji, začali vojáci obou armád setkávat. I když v té době se oficiální zprávy snažily situaci tajit, začaly se slavit vánoce. Příslušníci obou národů si gratulovali, rozdávali kuřivo i alkohol, sloužili se mše, bylo bezpečné pohřbít mrtvé a hrál se fotbal. Pro mnohé nejkrásnější vánoce. 

Svědectví o tomto zázraku máme na několika fotkách, z několika dopisů domů. Jen vzpomínky na tyto vánoce svět neslyšel, protože těžko kdo z těchto vojáků 1. linie přežil.