V minulé části jsme nocovali v Andoře a četli z Wikipedie některé údaje o tomto státu.

Později jsme se také dozvěděli, že projíždět Andorrou v sezóně jak zimní, tak letní není vůbec snadná záležitost, protože nával návštěvníků je takový, že na silnicích vznikají nepříjemné zácpy.

Den osmý

Vyjíždíme a u nejbližší pumpy bereme naftu, vychází na našich 32 Kč za litr. Klesáme s hlavní silnicí a vjíždíme do Andorra la Vella, což je hlavní město. Na našich cestách už jsme viděli ledacos, ale takhle komprimované město ještě ne.

Omylem jsme sjeli z obchvatu a dostali se do centra. GPS nestíhala navádět protože jedna křižovatka je nalepená na kruháči, odbočit, uhnout, jednosměrka, velmi těsný kruháč, nakonec jsme se vymotali zpět na obchvat, což je vlastně přemostění hlavního města. To vše je nacpáno ve velmi těsném údolí. Pryč z toho! Za chvíli jsme na celnici, kde celníci namátkově prohlížejí španěly a kontrolují co neprocleného vezou. Projíždíme bez zastavení. Tak konečně Španělsko. Rozhodujeme se ještě v Pyrenejích zůstat a míříme do národního parku Ordesa. Volíme za cíl městečko Ainsa, které je na hranici tohoto parku. Navigace nás vede překrásnými horskými silničkami pohořím Sierra del Montsec, vesměs s velmi dobrým povrchem, ale také s krásnými rozhledy po horách.

El Castell de Montllobar

V odpoledních hodinách v Ainse nacházíme velký kemp, který je v této době téměř prázdný a bezproblémově jsme ubytovaní. Kempy zatím mají vesměs předsezonní ceny, což je mezi 15 až 24 Eury za noc.

Den devátý

V kempu jsme obdrželi mapy regionu, podle které jsme naplánovali cestu kaňonem řeky Río Vellós až k parkovišti u los Morosu, odtud udělat kratší pěší túru dál do kaňonu de Aňisclo na soutok dvou horských řek a pak se ubytovat v některém z blízkých kempů. Pokračujeme po silnici směrem ke Francii až k odbočce, která vede na národního parku Ordesa. A brzy se přimkne k říčce Río Vellós, která vytéká z hor „skalistých“ parku Ordesa.

Kaňon Río Vellós

Silnička se zúží na 3 až 3,5 m, silniční značka nabádá jet třicítkou a brzy se ponoří do kaňonu. Nad námi se začínají tyčit rozervané skalní stěny. Silnice nepozorovaně stoupá a koryto řeky začíná být hlouběji a hlouběji. Zákruta střídá zákrutu, stěny se chvílemi rozevřou a je zřejmé že nás převyšují o několik stovek metrů. Řev řeky pádící v divokém skalnatém korytě přehlušuje hluk automobilu. Zastavujeme a jdeme pořizovat fotky a nějaké záběry na kameru. Pokračujeme a skály jsou místy převislé až přes silnici. Představa, že zrovna teď a na nás, se utrhne nějaká skalka, není příjemná.

Silnička kaňonem Río Vellós

Projedeme několika úzkými tunely a dvakrát přejíždíme řeku po úzkém mostě, jednou se vyhýbáme autu pracovníků údržby a asi po deseti kilometrech celkem, dojíždíme na vytoužené parkoviště. Vyvenčíme psíky a sami pak vyrážíme na kratší turistický okruh kaňonem. Ten obnáší vystoupat na vyhlídku na kaňon, sejít k můstku přes přítok Río Aso, vystoupat na další vyhlídku, kde nás vyleká alespoň dvoumetrová příšera v podobě tasemnice, ale později zjišťujeme, že se jedná o housenky, které se přemisťují zakouslé do sebe a vytváří dojem velkého tvora a tak se chrání před ptáky a jinými predátory. Na nás to zabralo také.

Pokračujeme sestupem k soutoku obou řek, dole je můstek a opět stoupání až na cestu vysoko nad řekou s krásným rozhledem. Míjíme skalní kapli, pozvolna sestupujeme k řece, kde vysoko nad hladinou je kamenný můstek přes řeku. Túra končí pozvolným výstupem zpět na parkoviště. Mezitím se zatáhlo a v horách začalo bouřit. V závěru túry i nás pokropil jarní déšť.

Odjíždíme jinou silnicí a stoupáme téměř do 1400m k horské obci Buerba, která svými kamennými domky dokresluje kolorit hor kolem. Mírně stranou od nás se činí bouřka a pozadí černých mraků prosvětlují blesky.

Sjíždíme serpentinami dolů a pod obcí Gallisué nacházíme pěkný kempink Valle Ańisclo.

Teď něco o Pyrenejích. Opět nahlédneme do Wikipedie:

Jedná se o třetihorní pásemné pohoří se sněžnou čárou ve výšce 2 500 - 2 900 m n. m. Vznikloalpínsko-himalájským vrásněním s nejvýraznějším zdvihem před 38 milióny let na přelomu eocénu a oligocénu. Tento horský val se táhne v délce zhruba 435 kilometrů a na jeho území se nacházejí tři národní parky. Jedním z nich je 

Valle de Ordesa

Jedná se o kaňon ledovcového původu o délce 15 km, šířce až 3 km a se stěnami až 800 metrů vysokými. Jeho průměrná výška je 1 300 m. Celá oblast je plná krasových jevů jako jsou četné závrty, jeskyně (těch je tu přibližně 35) a propastí. Proto je také předmětem zájmu speleologů. Oblast je vhodná pro nenáročnou turistiku plnou krásných výhledů. Výstup od parkoviště, cestou v ústí kaňonu Ordesa, přes chatu Refugio Goriz na nejvyšší vrchol masivu, Monte Perdido (3 355 m), je možné provést za jeden den, ovšem to platí pro dobře trénovaného turistu.

Luboš Mašek, Smržovka

Fotografuje: Jitka Mašková Švejdová