V dětství jsem patřila mezi děti nešikovné a k tomu navíc jsem a tedy i byla jsem dyslektička. Ano, teď je dyslektik kdekdo, ale já byla dyslektickým dítětem v době, kdy se tato diagnosa ještě nenosila. A tak se sousedky divily a dávaly najevo „své znepokojení“, že znám jedinou souhlásku – j. A tak bych ve svých třech letech název tohoto zamyšlení vyjádřila asi takto: „jejen a jajojij o jojyju“.

A tenkrát jsem měla obrovské štěstí, měla jsem maminku, která mé hatmatilce nejen rozuměla, ale i věřila mi a vzala můj problém za svůj. A tak vzala si zrcadlo a nejprve zkoumala, jak sama souhlásky tvoří, pak mi učila, kam mám dát jazyk a jak sešpulit rty. Problém byl ale hlubší, já nevěděla, kam ty nové souhlásky použít, a tenkrát moje maminka mě učila na slovech pohádek, kde je které písmenko. A já nyní děkuji své mamince, že nejsem absolventka zvláštní školy.

Snad každá smůla má nějaké poučení. Moje poučení do života z mé dyslexie byla tři. První dvě jsem získala v dětství: je důležité, když při člověku někdo stojí a pak je nutné v životě bojovat, nevzdávat se, nevymlouvat se na špatné okolnosti. Třetí důležité poučení pro mě bylo, když jsem sama na sobě zjistila, jak mi pomohlo cvičení Taiči v mé schopnosti slyšet řeč a tedy i učit se cizí jazyk.

A tak lituji všechny děti, které tráví čas u počítačů a nad školními úkoly, místo aby běhaly a hrály si na honěnou. Lituji všechny z nás, kteří se snaží od nevidím do nevidím pracovat a nechápou, že kdyby omezili svou psychickou práci a začali práci střídat s pohybem, že by byli mnohem výkonnější a ještě by si užili pohyb.

A tedy chvála pohybu.