Po mých rodičích jsme zdědili takovou mini chaloupku – chajdaloupku, jak říkala Lucka, když jí bylo pět; nic moc velkého, ale v kouzelném prostředí na rozhraní Vysočiny a středočeského kraje. Jsou tam krásné lesy a velký rybník, ve kterém svorně plavou lidi, psi, koně, užovky, kachničky, labutě i ryby. Pobývám tu už od mala a tak mi místní  dávno odpustili, že jsem „městská naplavenina“, a já sem jezdím náruživě ráda. Celý víkend trávím na zahradě, kde se snažím vypěstovat nějakou tu zeleninu, pár jahod na ovocné knedlíky a  kytičku do vázy.

A pak – chodíme na houby. S Luckou jsme vášnivé houbařky a Martin se nám směje, že v létě najde houby v každém jídle, puding nevyjímaje. To samozřejmě přehání, ale je pravda, že od května do října vařím z hub skoro všechno; i guláš.

S příchodem psí holčičky do naší rodiny se staly procházky lesem něčím víc než jen příležitostí nasbírat košík hub. Nadšené štěně se dožadovalo výletu okolo rybníka několikrát denně. Zahrádka jí byla od prvního dne malá a Tofínka sedící u vrátek a  hypnotizující kliku se stala pro naší chalupu typická. Po pravdě ale musím dodat, že pokud se jí podařilo proklouznout ven, nikdy neběžela daleko. Po počátečním trysku – už abych byla v lese – pomalu tempo útěku zvolňovala, až se nakonec zastavila a vyhlížela nějakého rodinného příslušníka, který by jí za dalším dobrodružstvím doprovodil.

Příhoda, kterou tu chci popsat, se stala jednoho krásného srpnového dopoledne, kdy se Tofče opět podařilo profrčet brankou na louku. Stála tam jako němá výčitka a celým tělem naznačovala, že by se mělo jít k vodě. Přemluvila mě. Stáhla jsem s rukou gumové rukavice, odsunula kbelík s plevelem a vyšla ze vrátek.

„Kam ses to vydala, Tofi, chceš se vykoupat?“ Malá se na mně podívala stylem – nemel hlouposti a poběž – a vyrazila směr rybník. Až teď jsem si všimla, že se na břehu prochází labuť a Tofínka se na ní řítí s jasným úmyslem tyhle velké „drůbky“ aportovat. Leknutím by se ve mně krve nedořezal. Fenka byla sotva odrostlé štěně a labuťák měl rozměry menší lodě.

„Tofi, zpátky,“ zaskuhrala jsem, což ona, zaujatá kořistí, ani nemohla slyšet. A stejně bylo pozdě, protože k labuti jí zbývalo sotva pár metrů. Velikost opeřence štěně asi trochu zarazila, protože těsně u cíle poněkud zpomalilo, ale necouvlo. A labuťák si snad ani nevšiml, co se na něj z louky hrne. Přestal oždibovat trávu a v okamžiku, kdy se Tofča odrazila, aby mu přistála na zádech, roztáhl skoro dvoumetrová křídla. Jindy bych patrně ocenila výjimečnost situace, protože labuť, která se chystá vzlétnout se psem za krkem, není běžně k vidění, ale já měla šílený strach, a tak jsem utíkala, křičela, mávala rukama a jak jsem si až posléze uvědomila, také brečela.

Pak už to šlo ráz na ráz. Labuť se lekla, až nadskočila a plácla sebou ze břehu do vody. Tofínce ujely po jejím mastném peří nohy a dopadla málo elegantním kotrmelcem na trávu. Vrhla jsem se k ní a začala ohledávat neexistující zlomeniny, ale ona se mi zlostně vyškubla, zpod boty mi vytáhla jedno letité labutí brko a klusem kočárového koně jej odnesla Martinovi, který to všechno sledoval z louky.

Já a labuťák jsme rozdýchávali ten šok. On naštvaně skřehotal a dělal si inventuru peří a já posmrkávala a přecházela infarkt.