FORREST GUMP - Delicie Nerková |
Úvod | |||
Napsal uživatel Administrator | |||
Sobota, 17 Prosinec 2011 10:08 | |||
Když byl malý, zabýval se přede vším tím, že neustále běhal s klukama a holkama svého věku po vsi, lese, polích a stráních. Stále v pohybu, stále volný jako pták. Ovšem spíš jako pštros než orel. Orli totiž moc neběhají, pokud vím. Dítě nabité energií mělo něco s očima. Byl už druhý takový v rodině, a tak měl, pokud jde o výchovné rodičovské zásahy a přístupy, cestu tzv. předšlapanou. O to lépe se mu po ní běhalo. Školu navštěvoval v místní dvoutřídce, stejně jako jeho starší bratr. každý z nich byl, přes shodu postižení sítnic, úplně jiný. Je mezi nimi i dost velký věkový rozdíl, rozdíl v temperamentu, rozdíl v zájmech. I ve dvoutřídce byli každý v jiném oddělení, později i každý v jiné škole. Forrest tedy rozhodně nebyl na svého bratra příliš vázán, a tuto nezávislost si uchoval do zralého věku. Když Forrest pomyslně doběhl na druhý stupeň základní školy, měl na vybranou. Buď dojíždět sám do okresního města s rizikem, že v náročnějších školních podmínkách mezi zdravými dětmi už neuspěje, anebo přestěhovat se vždy na týden do internátní školy pro děti s vadami zraku. Rodina usoudila, že speciální škola je tou lepší alternativou, a tak náš běhoun jezdil každé pondělí se svým starším bratrem do školy a v pátek se vracel na rodnou hroudu, aby si užil běhání, jízdy na kole, plavání v řece, přátelství vrstevníků i rodinného krbu. Na roky strávené v základní internátní škole vzpomíná s velkým odporem. Nuda za nudou. Pár formálně vedených kroužků, nějaký ten Pionýr, skoro žádný pohyb, žádný čas pro sebe, všechno přeorganizované až k úplnému zblbnutí, praví bývalý absolvent nejmenovaného zařízení. Bavilo ho čtení, divadlo, příroda. Málo co si mohl prožít v těchto letech duševního a fyzického "temna". Býval nesmyslně vyčerpaný, otrávený, učení ho nebavilo. Trochu se věnoval hudbě, ale i když má hudbu rád, věděl, že to nikdy nebude jeho povolání. Vyučil se řemeslu a byl s touto volbou spokojen. Pobyt na internátě učňovské školy už nebyl tak omezující jako na základní škole. Také bylo k dispozici větší zájmové spektrum a více volného času. Forrest mohl trochu sportovat, dokonce se v rámci povinného výcviku dostal se školou na lyže. Zájmové vyžití bylo mnohem pestřejší, přátelské vztahy se rozšířily i směrem k půvabnější polovině lidstva. To se Forrestovi docela líbilo. S výučním listem v kapse se odebral do svého prvního zaměstnání. Našel se ve svém oboru a to ho uspokojovalo. Výhodné bylo i to, že dílna, ve které pracoval, byla nedaleko rodičovského domu, kde stále bydlel. Bydlel tam i tehdy, když si přivedl svou ženu. Byla to jedna z těch dívek, jejichž zkoumání se věnoval během učednických let. Dlouhodobá známost prověřila stabilitu vztahu, a tak Forrest prožívá své čtvrtstoleté manželství s příkladným uspokojením. Ačkoliv je běhavý, nikam neutekl. Jen časem oba manželé opustili jeho rodné hnízdo, když dostali byt v nedalekém městě. A Forrest pracoval, až se z něho kouřilo, běhal, cvičil, jezdil na kole a zase běhal. Miluje dlouhé tratě, protože při nich se prý čistí tělo i duše. Přestože je to chlapík v nejlepších letech, jeho figuru by mu mohl závidět leckterý jinoch hrbící se u počítače nebo v zakouřené hospůdce nad pobryndaným stolem. A jak je to s počítačem u našeho maratónce? Dosud s ním nekamarádí. Používá elektronickou lupu, naučil se i braillovo písmo a zatím mu to stačí. S výukou na PC počítá někdy v budoucnu, snad až doběhne k nějakému psacímu stolu a napadne ho, aby se posadil. Když po Sametové revoluci skončila idylka práce v ve státním podniku, musel se Forrest poohlédnout, kde by si vydělal na svůj vezdejší chléb i na domácí fittnes. Poohlížet se musela i jeho manželka, která má situaci ztíženou ještě o další zdravotní komplikace. Ona si udělala rekvalifikační kurz pro telefonisty, ale tato práce brzy skončila se zavedením digitálních ústředen. Tak je od té doby doma, stará se o domácnost, o toho svého ulítaného (a možná i věčně hladového) habána a také o staré rodiče. Má jiné koníčky než manžel, a to jim vyhovuje. Prý je to dobrá prevence ponorkové nemoci. Mají si stále o čem povídat, sdílejí společný život a někdy dokonce i společné knížky, které čtou z kazetového magnetofonu. V současné době je nezaměstnaný. Nemá se ale špatně, občas přijde k nějakému slušnému výdělku a tak je stále plný optimismu. Běhá sem, běhá tam, někdy jsou to pořádné šňůry. Jednu dobu musel ležet s plicními problémy v léčebně. Setkal se tam s rezignací, depresemi, hazardováním se životem, setkal se tam i s bolestivou osamělostí umírajících i s hlubokým smutkem pozůstalých. Hodně ho to zasáhlo. Možná z té doby pochází jeho nově utvářená činorodost, jeho touha pomáhat. Nežije jen pro sebe a pro své nejbližší. Stará se o to, aby v jeho okolí měli lidé se zrakovým postižením dostatek možností vyžít se ve všemožných zájmových sférách - ať je to sport, turistika nebo kultura. Má s tím hodně práce, ne vždycky najde pochopení, ale dělá to rád. "Tak, kolik to bylo dneska, Forreste Gumpe?" Delicie Nerková
|