Ženu z práce na poslední chvíli. V pološeru rozeznávám překážku. Co to má znamenat?, říkám si a obíhám drátěný plot, kterým mám zatarasenou cestu přes Centrální park ke stanovišti  na Hájích. Zase se něco kope, to už tu fakt dlouho nebylo. Nedávno se zde dělala asfaltová cesta, teď je tu výkop.V  blízkosti kostela opět frmol. Pořád se ještě pořádají farmářské trhy. Kdyby tu tak byly výpěstky a výrobky od farmářů, ale…Mezi stánky s uzeninami visely šály a kolem se motaly davy lidí, kabely s elektřinou a auta prodejců. Blázinec je určitě klidnější, myslím si a vyhlížím, kdo přijde.

Už přichází Maruška, Jíťa, pak Hanička a Mirka. Ještě chvíli čekáme a pak je rozhodnuto, vyvětráme dnes v lese. Poslední dny nás trápila inverze, smog ležel nad městem, jak balvan. Je na čase vyvětrat v přírodě.  Abychom co nejdřív byly z toho mumraje, jedem do Chodova metrem.

Kolem obchodního centra se vydáváme přes silnici do lesa. Byla jsem přesvědčena, že je tam cesta osvětlená, ale všude je tma. Jak mineme sídliště, zvykáme si na šero. Pod nohama nám šustí listí, které je občas cítit hořkou vůní. Mám jí ráda,voní podzimem. Povídáme a blížíme se k altánku. Nedá mi, abych nevzpomněla, jak jako malé školní děti jsme sem se školou chodily na výlet. V altánku jsme vždy svačily- chleba a vajíčko na tvrdo, z termosky čaj. Z mých myšlenek mě vytrhli  běžci s čelovkami. Za chvíli projel kdosi na kole. Pak prošel nějaký pár a zase cyklista. To by člověk nevěřil, jak v lese bylo živo. Kolik lidí mělo stejný nápad jít mezi stromy.

Trasa, kterou jsme ušly se nám zdála krátká, tak jsme zamířily do kopečka a trasu si prodloužily. Chvíli Hanička pátrala, zda jsme se vydaly správně, ale nabrala správný směr a spolehlivě nás pak  navedla na zpáteční  cestu k Chodovu.  To byste koukaly, kam bych vás zavedla já, říkám a myslím, že bychom v lese zcela jistě nocovaly. Mám problém za světla, natož teď, když byla tma. Vše se mi zdálo stejné. Všude listí, holé stromy a taky tajemno a šedé nebe nad hlavou. Jak se v tom někdo může orientovat mi není jasné.

Za sídlištěm bylo živo. Bylo osvětlené hřiště a chlapi hráli fotbal. Dvouhodinová procházka nám utekla jako nic. Provětraly jsme plíce i bránice, protáhly svaly a evidentně nám to udělalo dobře. Na závěr našeho hůlkování se fotíme. Ochotná dívenka blízko obchodního centra se nabízí, že nás vyfotí a přidává přání hezkého  večera. I my jí přejem hezký večer a loučíme se mezi sebou, abychom se vydaly do svých domovů.

Sedím v teple v kuchyni a své myšlenky a vzpomínky sázím do počítače. Odskočím pověsit  prádlo na balkon  a v duchu chválím kámošku pračku.  Nadychuji studený vzduch a zavírám dveře. Už se zase brouzdám spadaným listím a myslím na ochotnou dívenku. Jak je ten svět hned hezčí, když se přidá milé slovo a úsměv.

Ten úsměv posílám vám všem s přáním hezkého dne. Těším se na všechny na našem posledním společném hůlkování v tomto roce, které bude 19.12.2011.
                                                                                                                                  HelP