Jak jsem se na dnešní den těšila, na hůlkování, na úžasnou partu lidí, na báječný čas, který vždy spolu strávíme! Od července jsem na hůlkování nebyla a moc mi to chybělo. Dnes odpoledne jsem měla ještě rehábku, aby nohy dobře šlapaly a před 17. hod.. jsem již vyhlížela, kdo dnes přijde. Byla jsem moc mile překvapena, kolik se nás sešlo. Přišla i nová děvčata, takže se krásně rozrůstáme. Paní doktorka Mašková – Švejdová, zakladatelka našeho hůlkování, by měla jistě radost.

Pro  dnešní hůlkování jsem vybrala Vyšehrad, abychom si ho prohlédly i v podzimním šatě. Známe ho v bílém závoji z vloček, rozkvetlý jarními květy, kdy zem voní novým životem, tak byl nyní ten správný čas na podzimní procházku. Sluníčko celý den rozlévalo svou zář po kraji, rudé jeřabiny i šípky zářily do dálky,  nebe bez mráčků a tak jsem chtěla, abychom si užily i krásný výhled na Prahu a pokochaly se místy, kudy kráčela historie, abychom zavzpomínaly na dávné doby našich předků a radovaly se z přítomnosti. Můj návrh se líbil, ale Rut, která přivedla kamarádku s ní musela zůstat na JM a tak jsme udělaly 2 party. Jedna, ke které se přidala  Klára, se prošla zelení na JM a my ostatní jsme odjely metrem na Vyšehrad.

Na bájný Vyšehrad umístily pověsti knížecí  stolec mystických zakladatelů rodu Přemyslovců, Libuše a Přemysla. Archeologie však odkryla, že původní hradiště na vyšehradské skále nazývané Chrasten bylo vybudováno v první polovině 10. století¸tedy bezmála o sto let později než Pražský hrad. V 2. polovině 10. století, za vlády Boleslava II., začaly na Vyšehradě vyrůstat první kamenné stavby. Sídlem panovníka se stal Vyšehrad v 11. století, kdy sem přesídlil Vratislav II.. Vybudoval tu palác, rotundu sv. Martina a dvě baziliky. Dalšího rozkvětu se dočkal pak až  za vlády Karla IV.

My jsme prošly nám již známou Leopoldovou branou, postavenou jako součást hradeb v 17. století a zamířily jsme doleva do mírného kopečka. Vedle zelených keřů byly nachově zbarvené listy prozářené sluníčkem, opodál stromy ve zlatohnědém hávu na ještě zeleném trávníku. Podzim sice ještě nerozevřel svou barevnou paletu, ale i tak to byla nádhera.  Shora byl krásný pohled na podolskou vodárnu a hustou zástavbu domů. Střechy se na sluníčku pěkně červenaly a dole vládl čilý ruch. Auta se hemžila sem a tam, jak mravenci. Náš pohled sklouzl na lesklou hladinu Vltavy, kolem které vede cyklostezka. Neušel nám ani západ slunce, kdy ohnivá koule pomalu mizela až zapadla za obzor. Kolem nově vysázené vinice jsme se dostaly k vyhlídce, minuly jsme galerii a dostaly jsme se ke  studni. Nikdy neměla svojí vodu a pro potřeby Vyšehradu byla voda přiváděna z Botiče. Poblíž studny byl kdysi Vratislavův palác. Dnes jsou tu jen pozůstatky základů. Tady na travnaté ploše jsme si daly malou rozcvičku. Rozhýbaly jsme své kosti, protáhly se, nadechly mystickou atmosféru a hned se nám lépe šlapalo. Míjely jsme kopie sousoší od Myslbeka z 80.let 19. stol.  na motivy legend, byly sem přemístěny z Palackého mostu. Naše kroky dále vedly kolem kostela sv. Petra a Pavla. Tato původně románská bazilika vybudovaná Vratislavem II. prošla mnoha úpravami. Stopy gotiky, renesance a baroka překryla nakonec novogotická přestavba J. Mockera. Přímo na kostel se dívá busta Elišky Přemyslovny, matky Karla IV., která na Vyšehradě žila i zemřela. Kolem vyšehradského hřbitova jsme pak zamířily k letní scéně. Odtud je úžasný pohled na Pražský hrad, Petřín a opět  Vltavu. Je zase jiná, protkávaná řadou mostů. Nejblíže z nich je most Železniční se svými typickými oblouky. Na hladině se leskla světla parníků. Tady nás také zastihlo to tajemné období, kdy ještě nebyla tma, ale stmívalo se. Je to zvláštní chvíle, kdy odchází den se svým ruchem a nastává zklidnění a možná i napětí, očekávání čehosi tajemného. Nesmím také zapomenout na zvonkohru, která dodává Vyšehradu sváteční náladu a neodmyslitelně k němu patří.

Když jsme se dívaly na zástavbu kolem žižkovského vysílače, už se rozsvěcely lampy. V tu chvíli bylo vše úplně jiné. Ze stínů vystupovaly hradby, Nuselský most přes  údolí byl lemován perličkami světel. Byly vidět neony, osvětlené ulice. Obloukem jsme se vracely kolem rotundy sv. Martina k metru. To už byla tma a chlad prolézal našimi svršky. Už to jiné nebude. Příroda se pomalu ukládá ke spánku a o vládu se bude hlásit zima. Jak to zas uteklo!

Byly jsme na Vyšehradě v zimě, na jaře a teď na podzim. Shodly jsme se na tom, že je nádherný v jakékoliv roční době. Má úžasnou atmosféru, neprobádaná tajemství a své poklady a  nám tam bylo zase hezky.       HelP