Slavnostní plesání |
Pohyb | |||
Napsal uživatel Zuzana Lindová | |||
Pondělí, 16 Únor 2009 19:54 | |||
Plesová sezona je v plném proudu a tak přináším malé osobní zamyšlení nad těmito společenskými akcemi. Vzpomínám si na svůj maturitní ples. Maturitní ples Gymnázia Tanvald. Večer nás, budoucích maturantů, ale také večer rodičů a příbuzných, kteří prožívají budoucí maturitu svých dětí jako opravdovou zkoušku dospělosti. Ale jak to prožívají samotní aktéři večera? Já osobně jsem to neprožívala nijak, jako ostatně všechno, co se týkalo střední školy. Ale byli mezi námi ve třídě tací, nebo spíše byly mezi námi takové, které to, jak my jsme říkali, „jako dost hrotily“. A já si až teď s odstupem času uvědomuji, jak náročné bylo dát dohromady tuhle velkou událost. Zajistit pronájem haly, občerstvení a pití, hudbu, řečníka, sponzorské dary do tomboly, slavnostní ceremoniál, choreografii nástupu, objednat šerpy, květiny a skleničky, připravit stoly a židle, nechat vytisknout vstupenky… My méně aktivní jsme vždycky o přestávce jen vyslechli pokyn: „Všichni sem, bude se projednávat maturiťák!“ Pokud se v případě naší třídy dalo vůbec hovořit o nějakém prospěchu (byl to totiž vesměs spíše neprospěch) a kázni (to byla zcela jasná nekázeň), zahnala tahle velká událost do pozadí i poslední zbytky naší studentské morálky. I když se to v tomto případě týkalo více děvčat než chlapců, chlapci se rádi nechali strhnout k neplnění svých školních povinností. S heslem: „Nestresuj se Komáre, Petra s Verčou ten úkol taky nemaj,“ se nesla vina lehčeji a strachu z profesorky se čelilo snáze. A tak po nějaké době profesorky i profesoři slevili ze svých nároků a s domácími úkoly nás přestali obtěžovat. A pak to přišlo. Náš veliký večer a všechno se najednou kazilo. Na Martinu nevystačila šerpa, někam se při přípravách zašantročila. Kluci se nám opili už v šatně a na nástup se dovrávorali jen tak tak. Já spadla ze schodů a utrhla jsem si pásku od boty a potom nám někdo ukradl tržbu za vstupenky. Ale stejně to mělo svoje kouzlo na které nikdy nezapomenem. Byl to náš večer a myslím, že úsměv a hrdost ve tvářích rodičů, jejichž ratolest kráčí špalírem pro maturitní šerpu, výraz profesorky, která byla studenty korunována jako nejoblíbenější kantorka gymnázia a hlavně maturitní fotografie, na kterých holky i kluci vypadali úžasně, byl pro nás dostatečnou odmněnou. A to pro nás znamenalo tu výjimečnost, která dělala náš maturitní ples nezapomenutelným zážitkem. Slavnostně jsme vešli dovnitř a hned mezi dveřmi jsem zakopla o koberec a natáhla se jak široká tak dlouhá pod nohy svého smích zadržujícího přítele. Udělat ohromující první dojem se mi tedy podařilo. Přímo úměrně počtu kamarádů a známých, které jsme během večera potkali, nám stoupala hladina alkoholu v krvi. To bylo pořád: „No když jsme se tady po takový době shledali, to musíme jít zapít.“ A tak jsme zapíjeli a zapíjeli, až se společnost změnila z decentních elegantních dam a gentlemanů ve slušivých oblecích na nekultivovanou potácející se bandu velmi hlasitě a neslušně se bavících jedinců. A postupem večera se stalo naší jedinou starostí, dostat se bez úhony domů. Venku -12, my oblečeni na toto počasí až příliž nalehko a do sněhu nevhodně obuti a k tomu jsme měli takový malilinkatý problémeček s rovnováhou. Protože ale bylo kamarádů a známých dost, odvoz jsme sehnali. Vzpomínám si, jak jsme se vypotáceli ze dveří a jak bylo těžké, udržet se v plesových botách na kluzkém sněhu na nohou. Moje protesty, že se musím v autě přezout nikdo nebral v potaz, najednou před námi stálo nstartované auto , které nás mělo dopravit domů a my se do něj nasoukali. A tehdy jsem došla k závěru, že nápad pořádat plesy v zimním období, v čase kdy se teplota pohybuje výhradně pod bodem mrazu a kdy společenské šaty povětšinou spíše odhalují, než chrání před mrazem, dělá z plesů tak vyjímečnou událost.
|