„Lucko, Honzíku, nechte už to štěně na pokoji. Víte co říkal pan Král, že musí hodně spát… Tak už dost!“
Vyháním děti od pelíšku, ale sama bych nejraději nic jiného nedělala, než se mazlila s naší malou psí holčičkou. Je naprosto úžasná a kromě toho, že je nádherná, je také neobyčejně inteligentní. Za ty tři dny, co jí máme doma i manžel poznal, že je to zcela vyjímečné stvoření. Sice se mi směje a Tofince říká „anštajnová“, ale já ho znám a tak dobře vím, že i on je z pejska celý pryč.

Přivezli jsme si Tofinku v pátek. Pan Král nám kromě kupní smlouvy, očkovacího průkazu a sáčku s granulemi dal i takové povídání, říkal tomu „manuál“, ve kterém sepsal všechno, co by měl nový majitel štěněte znát. A udělal dobře, protože bych mu byla o víkendu nejméně pětkrát volala; jenže Martin se začetl do „návodu“ a hned bylo všechno jasné.

Tak například pití… Tofča skoro vůbec nepila, ale v povídání od pana Krále bylo napsáno, že každé štěně pije tak, jak potřebuje. Nebo to, jak uprostřed dovádění s Honzíkem najednou usnula… I to je prý normální. Je ještě malá.
„Tofinko, okamžitě mi vrať tu ponožku! Lucino, hned jdi a ukliď si v pokojíku, podívej, co ta malá má, to je přece tvoje.“
Také trochu zlobila s jídlem, granule, které jsme pro ní dostali, jí moc nechutnaly, zato vařený kuřecí řízek spolykala okamžitě. I s tím pan Král počítal a poradil nám, abychom jí jídlo nenutili. Čtyřikrát za den jí máme dát misku s krmením a když nebude baštit, tak nic - hladovka až do příštího jídla.
Přišlo mi to trochu surové, ale na druhé straně bych nechtěla mít doma zmlsaného psa; třeba jako má sestřenice Ilona. Její Cedrik dokáže dva dny nežrat, jen aby dostal to, co má rád.

„Počkejte, odnesu jí  na zahrádku, podívejte, jak se vrtí.“
Loužiček a hromádek jsem se hodně bála, ale naše psí mimino je i v tomhle ohledu báječné. Podle návodu jsme jí dali do rohu chodby noviny a Tofča několikrát denně snaživě cupitá na dočasný psí záchůdek. Pravda, někdy se až tak úplně netrefí, přední nožky má sice na novinách, ale všechno ostatní jde vedle.
Po spaní a po jídle jí vynášíme na zahrádku u domu. Je to takový malý kousek trávníčku, kam mají přístup jen lidé z našeho vchodu. Pejsků tu moc nemáme, jen hladkosrstého jezevčíka na našem patře a staršího kokříka v přízemí. Oba jsou zdraví a očkovaní a tak nemám strach naše štěně na zahrádku pustit. Zatím má jen základní očkování, tak musíme být opatrní.

„Honzíku, dej jí ten piškot! Ty jsi hodná Tofinka, moc hodná.“
Pokaždé, když se jí venku povede hromádka nebo loužička, jí hlasitě a nadšeně chválíme, zatím co doma při stejném „výkonu“ na novinách mlčíme. Tak se prý nejrychleji naučí štěně čistotě. No, nevím, ale budu věřit zkušenému chovateli a panu I.P.Pavlovovi, který u psů popsal podmíněný reflex.

Také jí učíme znát její jméno. Vždycky, když na zavolání přiběhne, dostane střípek piškotu pro psy. Je v něm prý méně cukru než v obyčejných dětských.
A hodná a fuj už zvládá dokonale. Je vidět, že vyrůstala v domácnosti. Nevšímá si nábytku ani koberce, jen dlouhé záclony jí velmi zajímaly. Napřed je testovala tlapkami a posléze přidala i zoubky. Raději jsem je podvázala kusem šňůry, aby jí zbytečně neprovokovaly.
Je zajímavé, co všechno taková malá psí holčička objeví. Kousek špatně přilepené tapety v předsíni, na podlaze pohozená bačkorka, nedovřená zásuvka s ponožkami… Všechno Tofinka vypátrá a okamžitě začne zkoumat. Rodina je nucena opravdu začít uklízet.
Skvělé! Ani jsem nedoufala, že budu mít doma takovou pomocnici.