Konečně jsme se dočkali. Fenka u Králů porodila před měsícem pět potomků a my se můžeme přijít podívat a hlavně si vybrat, protože jsou mezi nimi hned dva psí chlapečci.

„Koukejte se chovat slušně,“ napomínám rodinu a zároveň je také poučím - „ nezvedejte pejsky jako miminka za přední tlapky, ale pěkně opatrně, jednu ruku pod zadeček, druhou pod hrudníček, ať jim něco neuděláte.“  Zase jsem matka-trapačka, ale tolik mi záleží na tom, aby si pan chovatel ještě všechno nerozmyslel a neusoudil, že pro jeho štěně nejsme vhodná rodina.

U Králů jsme přezuti do pantoflí a nahnáni do koupelny, abychom mýdlem a vodou  „spláchli bacily“. Lucina se „tváří“, ale Honzík si poctivě drbe dlaničky, aby štěňátka  nenakazil. Pak jsme uvedeni do pokoje, kde je ohrádka se štěňaty a k našemu zklamání všechny děti spí...

To prý je normální, směje se pan Král, ještě před chvilkou se tu prali jako čerti, ale když hodinku počkáme, zase se vzbudí. Nejsou nemocní, jen malí a spánek je pro ně důležitý.

Zklamaný Honza dostane od paní Králové papír a barvičky. Má namalovat obrázek, na kterém bude on a štěňátko a s Luckou pan chovatel probírá, jak naučit pejska, aby se nebál koní. Není to prý nic těžkého, když se s nimi štěně seznámí hodně brzy. Mluví o době do jednoho roku, kdy pejsek lehce přijme všechno nové a nezvyklé, stačí mít jen trpělivost a hlavně nic neuspěchat.

Já zatím nakukuji do pelíšku a odhaduji, kteří z tlustých válečků jsou pejsci.

Konečně se některá štěňátka probudí. Hned jak otevřou oči, batolí se na druhý konec ohrádky, kde jsou noviny a tam dělají  loužičky. I to je prý normální; všechny psovité šelmy mají zakódován smysl pro čistotu, jen jim to lidé nesmí zkazit.

Pan Král nám vysvětluje, jak je důležité nechat pejsky, aby se u nich mohly rozvinout přirozené pudy, nepolidšťovat je, ale také s nimi nejednat jako s hračkami nebo nemyslícími tvory. Všechno, co pes dělá, má nějaký logický důvod, jen je třeba pochopit jaký.

Štěňátka jsou již všechna puštěna z ohrádky. Dvě z nich se vrhají na maminku Bibinku, ale ostatní se zvědavě hrnou k nám. Očichávají nám ruce, tahají Honzíka za nohavice a jedno se vydrápe k Lucině na klín. Je mi jasné, že ona má vybráno.

„Tenhle je miloučký,“ ukazuji na Lucčino štěně, ale pan Král vrtí hlavou. Chtěli jsme kluka a to maličké je holčička. Tak tedy tady ten, co olizuje Honzův paleček? Taky holka… A ten co útočí na mojí bačkoru? I to je psí slečna. Oba kluci se krmí u fenky a jejich mlaskání za chvíli přiláká i ostatní štěňata.

Lucka se na mě prosebně kouká a nenápadně ukazuje na „svojí“ fenku. No to snad nemyslí vážně, co my s čubinou? Už vidím v barvách ty zástupy natěšených psích frajerů, kteří nám na jaře a na podzim obléhají chalupu. V žádném případě, jen přes mou mrtvolu!

Psí holčička se pustila maminčina bříška a jako na provázku běží za Luckou. Zase se jí cpe na klín a já vidím, jak se dceři nebezpečně lesknou oči. Ani se nestačím nadechnout a už slyším manžela, jak se na malou fenečku vyptává. Ano, je prý jako jediná z holčiček volná a jmenuje se Tofi Fee.

Jako by věděla, že se jedná právě o ní, opustí Tofinka Lucčina kolena a hopká k Honzíkovi. Nacpe se mu pod ruku, chvíli se s ním mazlí a pak pokračuje k Martinovi. Nakonec skončí u mě v náručí, kde slastně vzdychne a usne. Tak tomuhle se říká dokonalý rodinný pes; otočila si čtyři lidi okolo prstu za méně než dvacet minut.
Pan Král se nechal přesvědčit, že malá Tofča je jediný pes na světě, který u nás může bydlet a já se ještě za dvě hodiny divím, jak je to možné, že jsem souhlasila s fenkou.

Asi jsem se dokonale pomátla na rozumu.