„Ne, ne, ne! Žádný pes do bytu.“ Ke štěstí mi stačily strašilky. Ještě dnes si vzpomínám, jak jsem v prosinci lítala okolo řeky a hledala zelené lupení. A rybičky, které se množily jako vzteklé, takže se akvárko podobalo nudlové polévce… a křeček. Ten utekl a uhnízdil se za nerozebratelnou stěnou v obýváku…Proč si musí moje rodina vždycky vymyslet něco naprosto šíleného?

Cítím, jak ve mně narůstá vlna vzteku. Podobný pocit jsem zažila před pár lety, když jsem se v pátek odpoledne  řítila domů s napěchovanými taškami a moje tehdy devítiletá dcera cestou koupila stírací los s hlavní výhrou – dostihovým koněm! Naštěstí z toho nic nebylo, ale při mé smůle jsem čekala, že tu kobylu určitě vyhrajeme.
„Lidi, buďte rozumní, co my se psem?“
Jenže oni nejsou rozumní, oni chtějí psisko. Lucka sedí u počítače a loví na internetu jednu chlupatou příšeru za druhou, a Honza má na klíně otevřený atlas psích plemen a prstem hladí barevné obrázky.
A můj muž? Tak tohle už vůbec nechápu… Prý ať nešílím, že to bude všechno v pohodě. Dokonce mi posloužil nějakou psychologickou studií, podle které jsou děti z rodin, kde mají psa, zodpovědnější a vyrovnanější.
„Děti budou možná vyrovnané a zodpovědné, ale já skončím na psychiatrii.“

Vzpomněla jsem si na tu malou, šedivou paní, která bydlí ve vedlejším domě. Syn pro ní koupil obrovského černého psa a ten jí vláčel po chodníku jako sirotka. Když se rozhodl jít přes silnici, nikdo mu v tom nezabránil a ta stařenka za ním vlála jak utržená větev.
„Zase to všechno zbude na mně,“ zbytečně prudce stavím hrnek s čajem na stůl, „Lucina poletí ke koním, tatínek zůstane v práci, protože fabrika by bez něj spadla a Honzíka samotného ven nepustím; takže kdo bude venčit? Já. Kdo bude po tom zvířeti uklízet? Taky já…“
Ani mě nenechali domluvit. Slibují hory i s horákama - jedničky ve škole, uklizené hračky, včasné příchody domů a dokonce do toho „balíčku opatření“ přihodili i vynášení odpadků, vytírání chodby a mytí nádobí. Úžasné, ale já už vím, jak na ně.

„Tak jo, dobře, chcete psa, máte ho mít, ale napřed si ho vezmeme jen na zkoušku.“
Zírají na mně, ústa chápavě pootevřená, jestli jsem se jako zbláznila jen trochu nebo úplně, ale já mám plán. Kamarádka jede na tři neděle do lázní a už pátý den obvolává příbuzné a známé kvůli psovi. Nechce ho dát do psího hotelu, tak se ho ujmeme my. Ať si rodinní příslušníci vyzkouší, jaké to je, místo zírání na televizi nebo hraní her na počítači lítat s čoklíkem po parku. A moc bych divila, kdyby po téhle zkušenosti ještě začali o štěněti.

Ve čtvrtek ho Věrka přivedla. Odjíždí sice až v sobotu, ale chce si být jistá, že to zvládneme. A když ne, dá ho přece jen do toho hotelu. Přinesla mu hadrový pelech, misku, malou pískací kravičku a dva kartáče. Loučila se s ním v předsíni a určitě brečela, protože pak vypadla jako cukrář, ani mi neřekla ahoj.
„Tak co, Hafe, kde budeš chtít spát?“
Podíval se na mně čokoládovýma očima, ale z místa za dveřmi se nehnul. Koukal na kliku a vrtěl ocasem.
„Honzo, dej mu někam ten pelíšek a ty, Lucko, natoč do misky vodu. A nestůjte tu nad ním, pojďte do obýváku, určitě za námi za chvíli přijde.“
Nepřišel za námi ani za chvíli, ani do večeře. Stočil se do klubíčka u botníku a zíral na dveře. Lucinka si k němu sedla na zem, hladila ho po zádech a tiše mu něco povídala, Honza mu přinesl dva piškoty až pod nos, ale psisku to bylo úplně šumák; ani se nehnul. No, tak to tedy bude síla. S tím jsem zrovna nepočítala, že budeme hlídat plyšáka.

Martin dorazil z práce. Ani se nezul, popadl vodítko a jen pootevřel dveře, byl Haf v prachu. Pěknej plyšák. Vyrazil ze dveří jako velká voda. Naštěstí bylo dole zavřeno, jinak jsme měli o zábavu postaráno.
Nahnala jsem děti do postelí, vysvětlila Honzovi, že ten pes určitě nebude spát u něj pod peřinou, přečetla mu kus pohádky o dracích a šla žehlit. Muž se s omluvným úsměvem vytratil do „trucovny“. Má v kočárkárně takovou mikro dílnu, kde si staví letadýlka a modýlky tanků.
Čoklík se přiloudal z předsíně, chvíli přešlapoval u křesla, ale pak si vlezl do pelechu. Trochu se v něm zatočil, prý atavizmus po předcích, kteří si sešlapávali před spaním trávu, lehl si a hluboce vzdychl. To povzdechnutí bylo tak nešťastné, že jsem odložila žehličku a šla k němu.
„Neboj, pejsku, za pár týdnů máš paničku zase doma,“ v prstech jsem promnula  měkké psí ucho, „to ti uteče jako nic.“
Neřekl nic, jen přivřel oči a rezignovaně mi položil čumák do dlaně. V tom pohybu byla taková odevzdanost a důvěra, že jsem si v ten moment uvědomila, že se nebudu bránit. Dobře, budu mít v bytě chlupy, budu denně venčit psisko po sídlišti a o víkendu to stvoření stěhovat na chalupu, a budu nakupovat psí konzervy nebo co vlastně takové zvíře žere…

Nechala jsem žehlení na jindy (ale to se mi stává často) a sedla k internetu. Kde to ta Lucina hledala? Měla otevřené nějaké stránky o psech, tak se podívám…
Proboha, čtyři sta osmdesát šest plemen a názvy některých nedokážu ani přečíst.
Podívala jsem se na Hafa. Oplatil mi pohled, vstal a lehl si tak, že měl hlavu na mé bačkoře. Patrně se již smířil s myšlenkou, že tu bude s námi chvíli bydlet.
Musím to mít pod kontrolou, vždyť se klidně může stát, že ta moje šílená dcera přivede domů maskovaného vlka. No, zrovna tady na něj koukám… Šedý, veliký, žlutooký… V žádném případě! Žijeme v paneláku, nikdy jsme psa neměli, tak se nic tak divokého pořizovat nebude. A žádného loveckého, to by mi tak ještě chybělo, nahánět to stvoření na chalupě po lese.

Hlavně to neuspěchat. Ještě chvíli se budu tvářit jako že ne, ale až vrátíme Věrce Hafa, opatříme si vlastního psa.
Cvakla klika, pes vstal a zavrtěl ocasem. To přivítal Martina, který se dnes vrátil nějak brzo, jindy vydrží u lepení těch nesmyslů do půlnoci. Že by na mého drahouška také zapůsobily smutné psí oči? Bere pesana ještě na jednu procházku a já sklízím žehlení.
Tak tedy budeme mít psa, snad to přežiju.