Je to hmyz blanokřídlý a většinou užitečný, protože kromě jiného donutí k pohybu i lidi dokonale líné a kroku navíc zvažující. Vím, o čem mluvím, protože mám roztomilou alergii na vosí a včelí bodnutí – dostanu žihadlo do nohy, ale oteču na krku; jak říkám, kuriózní…

Před pár lety jsem brouzdala s vnukem lesem. Ukazovala jsem mu obrovská mraveniště a srnčí bobky, hledali jsme spolu houby a jahůdky a také jsme lezli na posedy. U toho posledního jsem se zdržela uvazováním pejsků a najednou se shora ozval strašlivý řev. Šimon stál na poslední šprušli žebříku, ječel jako když ho na nože bere a okolo něj se s hrozivým bzukotem rojili sršni. Nemusela jsem se ani dívat podruhé, bylo mi jasné, že je zle.

V souladu s přírodním zákonem o zachování rodu, který je nadřazen pudu sebezáchovy, jsem zdolala žebřík v rekordním čase. Nahoře jsem popadla vnuka, který se rozháněl rukama jako větrný mlýn a tím doháněl roj sršáňů k šílenství a sjela jsem s ním dolů, až mi zuby cvakaly. Naštěstí jsem dopadla do mechu a Šimon si ustlal na mém hrudníku.

Po důkladném ohledání jsem zjistila, že byli sršni laskaví. Chlapeček měl pouze jeden zobanec pod kolenem, zato já měla za uchem bouli jak holubí vejce, roztržené triko, odřená záda a naražený kotník.

Cestou z lesa jsem dumala nad tím, jak by nás při podobné eskapádě zřídily hysterické vosy, protože těm stačí málo a jedou jako šicí stroj. Asi vás to překvapí, ale chvála přírodě jsme padli do hnízda flegmatických sršňů, kteří se nás svými nálety pouze snažili vyhnat z teritoria, nikoliv ubodat k smrti, jak by bylo normální u lesních vos.
Asi budu nějaká divná, ale sršni mi nevadí. Dokážou žít jako nájemníci na půdě naší chaty poměrně v klidu, lidem se vyhýbají a dřív, než zaútočí, varovně zabzouní.

Jedno léto, kdy byly vosy hodně přemnožené, jsem dávala psům misky s večerním krmením pod sršní hnízdo, protože to bylo jediné místo na naší zahradě, kam se vosy neodvážily ani nahlédnout, natož strčit do psího žrádla drzý sosák.

Se včelami se také jakž takž srovnám. Jsou pracovité a na blbosti nemají kdy. Musí snášet do úlu, opatrovat královnu, vychovávat novou generaci a pokud si na ně nesednete, nevšímají si vás. Navíc - jejich komunikace je fascinující. Víte, že každá dělnice je schopna „tanečkem“ sdělit ostatním družkám směr a vzdálenost, která je dělí od zdroje potravy? Prostě zatančí „odzemek“ a ostatní vědí, kam se vydat pro potravu. Nádhera, škoda, že to nefunguje stejně mezi lidmi…

Neméně zajímavé je to, že čerstvě vylíhnutá královna poprvé (a naposled) v životě použije žihadlo k tomu, aby usmrtila ostatní „královny“, které jsou pro jistotu připraveny v záloze. Taky dobrý…

Příroda a hlavně zvířata mě nikdy nepřestanou udivovat. Žádné auto, letadlo nebo počítač vyrobený lidmi není tak variabilní a dokonale konstruovaný jako kterýkoliv produkt přírody, nic není tak dokonale přizpůsobeno prostředí jako živočich, žádný náš výrobek není tak krásný, jako zvíře v pohybu, který bere dech svojí krásou, elegancí a jedinečností. Jsem ráda, že do tohohle ranku patřím, jsem na svojí příslušnost k přírodě nezřízeně pyšná.