Kdo čte články od paní Míši Čermákové, jistě již tuší, že Míša je vtipná žena mnoha řemesel. Číst její články je však slabý odvar od přímého trávení s ní volného času. Nikdo, kdo prožívá den s Míšou se zajisté nenudí. A tak každým rokem využíváme jejího pozvání na chatu na Zbýšově. Zde v klidné vesničce u Čáslavi tráví prázdniny vždy mnoho kavalírů a jejich přátel. Zde strávený den je intenzivní o prožitky vzájemného soužití psů a lidí. Člověk sem přijíždí s jedním dvěma kavalíry a začlení se do organizované psí smečky.

Dovolím si popsat letošní výlet. Na cestu se vydáváme: Fíbí-Urputnička, Alfík, Dorotka, Fergí, Čedy, Ginger, Démonka, Montík, Míša, Zuzka, Klárka, Honza, Luboš a já. Jdeme svižnou chůzí, zatímco psi ještě vybíhají do stran, vrací se, čenichají, škádlí se vzájemně, zapomínají se při hrabání /Démonička/, prožívají pohyb ve smečce všemi smysly. A my dvounožci jsme vtaženi do jejich prožívání, do jejich radosti.

Vůdcem smečky je Míša, má autoritu u nás jako u psů, v každé chvíli má přehled o nás o všech, má zodpovědnost, abychom se jí někam nezaběhli, nešli za stopou, nesmí nás ztratit, ale všechny v pořádku přivézt. A tak nikdo z nás není tak hloupý, aby s ní o její vůdcovství bojoval. I lidskou smečku stačí dovézt do hlubokého lesa, a přirozeně se semkne kolem nejzkušenějšího.

Obzvláštní pozornost Míša dává na rozcestí. „K potoku?“ ptá se Honza a Míša přitakává: „K potoku, dobrý nápad.“ Sbíháme tedy k potoku. V mžiku znalí psi jsou v potoce, loví klacky, vybíhají, mokří vytřepávají vodu, většinou v blízkosti nás lidí, abychom si tu srandu taky užili. V potoce jsou nejpilnější Urputnička a Alfík – Míšin „manželský pár“ psů a taky Čedy jejich dcerka. Ale ani obě důchodkyně Dorotka a Fergí nezahálí. Jinak se chovají naši psi, Montík trochu samotaří po proudu – využívá našeho zastavení se trochu k toulání /je to ještě přeci jen mladý kluk/. Démonka se snaží popojít taky trochu dál a zkoušet opatrně vodu, aby nebylo tolik vidět, že tu v potoce není doma. Svoláme se a vyrážíme od potoka, Fergí již neslyší, a tak Zuzka trochu zadupe a Fergí ihned se k nám přidává.

Pokračujeme dál rychlým krokem kolem uňafaného bernardýna, smečka vzorně za sebou, jeden si hlídá druhého a všichni si hlídají Míšu.

Přicházíme k rybníku v lesích, smečka nadšeně se vrhá si pořádně zaplavat. Démonka rychle řeší situaci, není zvyklá nevynikat, a nyní všichni ostatní jsou na vodu zvyklejší než ona. Rychle se rozhodne, u rybníka je jímka zarostlá bažincem, vrhá se tedy do ní. Když zahlídnu Démonku uprostřed jímky běžím ji zachránit a vůbec neuvažuji, že se tam třeba nebude moci vůbec plavat. Než tam doběhnu, v jímce je již i Montík, a já naštěstí vidím, že není zde hloubka a tedy záchrana není nutná. Jen Ti naši psi byli o něco voňavější a zelenější.

Vracíme se lesem nazpátek k rybníku uprostřed vesnice. Na břehu rybníka objevují psi smradlavou rybu a vmžiku všichni voní stejně – pro psy nádherně, pro nás hrozně. A tedy žádný návrat po pěšince kolem vody, všichni musí do vody, a tak jim jdu příkladem. Nyní se nezdráhá ani Démonka a Montík.

Vracíme se unavení, šťastní, vědomi si vzájemné smečkové příslušnosti. Bylo nám dobře.