„No fůj, co je to za ohavnost,“ dcera se zhnuseným výrazem sledovala zeleného opancéřovaného brouka, který seděl na překrásně zralé malině a než jsem jí stačila varovat, dloubla do něj větvičkou; tedy aby jako uhnul. Zeleňous neuhnul, zato zasmrděl celou malinu a teprve potom důstojně odkráčel na napnutých nožkách páchnout jinam.

Nikdy mně nepřestane fascinovat variabilita matky přírody a její vynalézavost, která je absolutně bezbřehá. Na jedné straně vygeneruje mohutné nosorožčíky, kteří se valí krajinou jako malé tanky a na straně druhé nechá po hladině rybníka klouzat vodoměrku, pro kterou jakoby neplatily fyzikální zákony. Zajímavé…

Na chatě máme farmu na pavouky křižáky. Nikdo z nás se jich nebojí, tak je necháváme tkát sítě zvenku přes okna – dovnitř je nezveme; a využíváme je jako moderátory počasí. Před bouřkou se všichni usadí do středu pavučiny, položí nohy na osová vlákna a číhají. Mouchy, zpitomělé nízkým tlakem, se vrhají do sítí jako kamikadze a pavoučci nám předvádějí, jak výborní jsou lovci. Trochu mi připomínají zkušené rybáře, kteří vteřinku vyčkají, až ryba pořádně zabere a pak trhnou prutem. Pavouk také okamžik počká, až si je jistý, že se moucha řádně zapletla, a pak vyrazí za kořistí. Neomylně zvolí nejrychlejší cestu, no jak by ne, má sektory vlastní sítě pečlivě monitorované, lapenou mušku ochromí jedem a pak jí předními nohami šikovně zabalí do vysoukané nitě. Balíček si odvleče do špajzky a jde číhat na další chod.

Někteří brouci jsou náramní fešáci, třeba takový skarabeus, který byl pro Egypťany broukem posvátným, má krovky lesklé a zelené, až z toho přechází zrak. Jenže co naplat, krásný nebo ne, je to hovnivál. Kousky velbloudího, oslího nebo koňského trusu spojuje do úhledných kuliček, které pak valí před sebou jako lakomec svůj majetek. Opravdu šikovně se do mrvy opírá předníma nohama, strká svůj majetek do úkrytu úctyhodnou rychlostí a pokud se mu v cestě objeví nějaká překážka, dokáže jí obejít. Ta kulička je pro jeho potomky něco jako stavební spoření pro naše děti; dobře se v ní malým hovniválkům vyrůstá…

A pak jsou tu jiní, kterých si ani nevšimneme, jak jsou maskovaní. Přeborníkem v převleku jsou třeba strašilky. Brouk, který vypadá jako větvička a je tak mazaný, že když zafouká vítr, pohybuje se do taktu s větvemi keře, na kterém sedí. Také jsme měli jednu dobu párek strašilek v lahvi. Chodili jsme jim na ostružinové lupení a sledovali jejich váhavé námluvy, ze kterých nakonec nic nebylo,ale pozorovat jejich obezřetné pohyby bylo hodně zajímavé.

Koncem června máme pokaždé na javorech pod oknem mšice. Někdy černé, jindy zelené, ale jsou na mladých, patrně sladkých listech vždycky. Mravenci – Ferdové je vynášejí po kmenu do větví a pak jim ze zadečku olizují sladkou medovici. Je to docela pěkný příklad symbiózy – mšice za přepravu platí … no, jak to slušně nazvat… odpadem? Bylo by hezké, kdyby si z toho vzali mustr třeba páni v městské hromadné dopravě. Určitě by výrazně ubylo černých pasažérů.

A tak bych mohla pokračovat dál a dál, protože brouků, broučků a broučínků je na milion druhů a všichni jsou něčím zajímaví. Třeba takoví škvoři, kteří si díky svojí světloplachosti vysloužili nálepku tvora, který nemá nic lepšího na práci, než zalézat lidem do uší nebo berušky, které již dopředu vědí, jak velká bude populace mšic a podle toho kladou množství vajíček anebo černí potápníci, kteří jsou přeborníky v plavání…

Jak říkám, je jich moc a moc a zdaleka ne všichni jsou brouci oškliváci.