Letos jsme s naší oblíbenou cestovou „nakoukli“ do krajiny, která patří mezi nejkrásnější  horské kouty ve Švýcarsku. Opět jsme svého rozhodnutí nelitovali – snad jen toho, že jsme tam nemohli zůstat déle…A protože nejen mne, ale celou naši „skupinku" nadchla, nezbývá mi, než se o zážitky opět rozdělit i se čtenáři „Cesty“. Třeba zrovna Vám pomůže rozhodnout o příští dovolené.

Každý z nás měl jistě svoji představu o horách, které patří k nejvyšším v Alpách. Trojice Mönch 4107m n.m., Jungfrau 4158m n.m. a Eiger 3970m n.m. se svou neblaze proslulou severní stěnou, která si vyžádala při svém dobývání tolik obětí z řad horolezců i záchranářů, že se jí místo Nordwand říká Mordwand. Zelená údolí a nad nimi bíle zářící ledovce. Tak nás hory vítaly, když jsme se k nim ráno blížili autobusem od Interlakenu. A to jsme ještě netušili, že se budeme na stěny Eigeru dívat z okna našeho hostelu v Grindelwaldu.

Na první túru nás autobus vysadil v údolí Lauterbrunnen. Již doma, když jsem se připravovala na zájezd a hledala na internetu zajímavosti z budoucí cesty, jsem viděla jeho strmé stěny a vodopády, padající z nich. Skutečnost však, jak je známo, předčila opět očekávání.

Lanovka nad kolmou stěnou nás vyvezla do městečka Mürren, ke kterému se snad ani jinak než lanovkou dostat nedá. Našim cílem byl vrchol Schilthorn 2971m n.m. Naše skupinka se přidala k těm „sportovnějším“, kteří to vzali nahoru pěšky. Až na vrchol je totiž možné dostat se další lanovkou. Trasu náš průvodce zvolil výborně, celý den jsme mohli pozorovat přes údolí zasněžené štíty naší trojice. Restaurace na vrcholu je otočná a její zajímavostí je, že se tam filmoval jeden z dílů Jamese Bonda. Ale my jsme se jen dívali z terasy na všechny světové strany a fotili a fotili… Zpět do Mürrenu jsme scházeli zase jiným údolím a tato celodenní túra měla celkem 1300m převýšení. Přes rozlehlé alpské louky se neslo zvonění zvonců krav. Byly čisťoučké, nechaly se pohladit i fotit, jen občas nebylo na turistické cestě kam šlápnout. Dolů k parkovišti se opět musí sjet lanovkou.

Druhou túru na horách jsme museli „odpískat“. Pršelo. Náš průvodce však měl pro nás připravenou dešťovou variantu. Nejprve jsme navštívili – opět v údolí Lauterbrunnen - vodopády Trümmelbachfälle, které patří na seznam UNESCO. Říčka, vytékající z ledovce, zde vytvořila fantastické jeskyně ve skalách i vně, kudy protéká, či spíše padá masa vody. Můžete se nejprve nahoru vyvézt výtahem ve skále, prohlédnout si horní patra a pak postupně scházet dolů. Jeho historii nám tamější průvodce vyprávěl česky.

/pohled přes údolí z cesty od Bachalpsee do Grindelwaldu/

Poté jsme se přemístili ještě k soutěsce Gletscherschlucht – jak sám název napovídá, je zde hluboká soutěska, vytvořená ledovcovou říčkou, tekoucí na dně. Nachází se blízko nad Grindelwaldem a můžete si zde vyzkoušet několik druhů adrenalinových sportů, jako je skok s hrany propasti, přejezd soutěsky na laně atd.. Mě to však v mlze a dešti připomínalo místo k natáčení fantastického filmu. Cestou zpět jsme ještě stačili navštívit grindelwaldský  kostelík se hřbitovem, prohlédnout si horské městečko a nakoupit pár suvenýrů domů. Někdo snad litoval, že jsme nebyli na túře, podle mě jsme si alespoň odpočinuli…

Třetí den jsme vystřídali snad všechny druhy počasí. Ze stanice Wilderswil jsme vyjeli zubačkou na Schynige Platte. Každý turistický vláček měl lokomotivku pojmenovanou po nějaké z alpských květin a nabízel tři čtvrtě hodiny výhledů, než vystoupal do výšky 2068m n.m. Na konečné, Schynige Platte, právě kvetla botanická zahrada – na alpské louce jsou zde soustředěny rostliny zdejších hor. U každé si můžete přečíst název. Mraky se začaly trhat a my se rozhodli pokračovat v hřebenovce k vrcholu Faulhornu 2686m n.m. a teprve odtud sestoupit kolem jezera Bachalpsee dolů do Grindelwaldu. Byla zde ještě sice možnost pokračovat na další vrchol First a sjet lanovkou, což jsme opět zavrhli ve prospěch chůze.

/ledovec Aletsch od sedla Jungfraujoch/

Cesta od Schynige Platte k Faulhornu je nazvána příhodně Panorama weg, zvláště výhled hluboko do údolí na jezero Brienzersee byl působivý. Se stoupající nadmořskou výškou jsme se dostali do zimního království, kde se choulily rozkvetlé rostlinky v poprašku nového sněhu. Na bílých pláních cestou k Faulhornu jsme si vyfotili i stádečko zvědavých krav. Po sestupu s bílého vrcholu jsme opět odkládali bundy – horští skřítci nám přáli a bylo opět léto, počasí se vylepšilo. Při dlouhém a prudkém sestupu od Bachalpsee do Grindelwaldu nám únavu zaháněly překrásné výhledy na čtyřtisícové velikány.

Večer jsme na terase hostelu pozorovali stěny Eigeru, kde se po západu slunce rozsvítila světýlka z tunelu na trati k Jungfraujoch. Budeme tam zítra také? Vydrží počasí, které se odpoledne zlepšilo? Na sedlo Jungfraujoch, mezi vrcholy Mönch a Jungfrau, téměř před sto lety prorazili dělníci trať, vedoucí téměř celou tunelem, z přestupní stanice Kleine Scheidegg (2061m n.m.) do výšky 3454m n.m. Ve stěně Eigeru jsou vytesána dvě vyhlídková „okna“, odkud si cestující nejen mohou vyfotografovat panoráma, ale také slouží v případě záchranné akce ve stěně. Prvním oknem se díváte ještě do zelena, druhým, výše položeným, již do věčného sněhu a ledu. Nahoře je ve skále nádraží, zázemí s občerstvením, suvenýry, vyhlídky… A také rychlovýtah, kterým se můžete dostat ještě o sto metrů výš, na terasu observatoře, vystavěné na skalní věži. Mnoho lidí využije ještě cestu po ledovci k horské chatě Mönchsjochhütte a zpět.

/stanice Kleine Scheidegg na severní stěně Eigeru/

A nám to vyšlo! Nebe jako modrý plech – a sen se splnil. Já vím, jízda vláčkem, ani dvouhodinová procházka po ledovci není žádným výkonem. Ale tohle bylo zase něco jiného. Zážitek. A protože byla sobota a pěkné počasí, sešel se tam nahoře snad celý svět, co do jazyků a oblečení (horolezci,běžní turisté i ženy v sárí).

Zpět jsme sjeli opět na Kleine Scheidegg  a sestupovali pěšky značenou cestou, téměř vedle tratě. Stále jsme se otáčeli, fotili, kochali se pohledy na štíty nad námi a bylo nám líto, že již sestupujeme k autobusu. Horskými loukami a lesíky jsme sešli k Wengenu – známého střediska sjezdového lyžování – a dále dolů do Lauterbrunnenu. I tento sestup trval bez přestávky tři hodiny s převýšením asi 1000m. Na parkovišti nás již čekal autobus a noční cesta domů…

Na závěr musím dodat, že při zadání kteréhokoli názvu z itineráře cesty do vyhledávače internetu jsem získala dobré informace. Také Švýcaři se k nám turistům chovali velmi přátelsky, organizace u lanovek, vlaků atd. byla přehledná. Všude, kde jsme byli, bylo znát vkus, styl a čistotu. Zkrátka, Švýcarsko. Zážitek na celý život. ZP