Když se řekne pták, každý hned pomyslí na to, jak nádherné je létat, dívat se na zemi z povětří, nechat se nadnášet vzdušnými víry a cítit pod křídly vítr, ale ne všichni ptáci to umí. Například takový australský kiwi nebo ptakopysk toho mnoho nenalétají…drží se pěkně při zemi a o nebeských výšinách si mohou nechat tak akorát zdát.
Na svojí neschopnost létat doplatili blbouni nejapní i krocani.

Oba živočišné druhy v přírodě lidé s chutí vybili; vždyť je to tak snadné ulovit tlustou pipku, která se ani nedokáže bránit…Svázaní blbouni sloužili společně se želvami mořeplavcům jako živé konzervy. Krocani dopadli (snad) lépe, protože je člověk chová v zajetí; blbouny ale můžete obdivovat jen na suvenýrech z ostrova Mauritius. Na živo je už nepotkáte.

Také pštrosi s pštrosicemi a pštrosáčaty (prosím, tuto část věty přečtěte nahlas  ) nelétají. Jejich velká hmotnost a malá křídla se k letu prostě nehodí.

V létě jsme s kamarádkou Hankou jeli navštívit naší společnou kamarádku Blanku. Pár desítek metrů před Zbraslavicemi se v našem jízdním pruhu zjevilo něco, co u nás na silnici viděl málokdo – pštros.

Důstojně kráčel u pravé krajnice a jedním i druhým okem si prohlížel krokem jedoucí auta v protisměru. My všichni v autech jsme si určitě připadali trochu nepatřičně, skoro jako oblečený člověk na nudistické pláži, ale emu to neřešil. Dlouhé nohy s klečkatými koleny a tříprstými chodidly jej spolehlivě nesly silnicí za nám neznámým cílem. Trochu mě udivilo, že jde po asfaltu, ale pak mi došlo, že v příkopu by se mu nohy tackaly ve vysoké trávě.

Hanka přibrzdila, aby se mohla posádka protijedoucího auta dost vynadívat a pak krokem pštrosa minula. Asi jsme se mu líbily, protože natáhl hlavu a chvíli to vypadalo, že na straně spolujezdce rozklofne okénko.

U prvních domků Hanka přibrzdila a já zavolala na chlapíka, který se motal okolo branky.
„Prosím vás, nevíte, kdo tady chová pštrosy? Jeden si to vyšlapuje po silnici.“
Mužský se ušklíbl.
„Jo, jo, to bude Berouska, já mu brnknu, aby si tu slepici zahnal domů.“

Jely jsme dál a já měla stále před očima černobílého pštrosa, který kráčel po české silnici a nakláněl se do okének auťáků – no hotové safari.
„Měly jsme kliku,“ přerušila mé rozjímání Hana, „jestli ten pták utekl Berouskovi, tak jsme taky mohly na silnici potkat medvěda.“