Mám zlomenou pravou ruku,  snažím se levou rukou odemknout poštovní schránku, vyndat visací zámeček, vyndat dopisy, podržet dopisy a současně zamknout. Při této rutinní činnosti mi nyní mnohokrát vypadávají dopisy,  klíče.  Skupinka  lidí čeká na výtah a snaží se dívat jinam, nevidět mě.

V ten samý den přichází e-mail od mé kamarádky Evy:  „Milá Jitko, je mi líto, co se Ti přihodilo. Každá zkušenost je dobrá a poučná a otevírá další dveře. Kolikrát už mě napadlo, že by se děti v rámci školního vyučování měly nechat jeden den se zavázanýma očima, jeden den na kolečkovém křesle, případně pár dní se sádrou...jednak by je to hodně naučilo...především empatii, rozhodně by se pak chovaly jinak k postiženým lidem...ale naučilo by je to používat i jiné kanály než jsou bežně zvyklé, čímž by se mohl překvapivě rozšířit  duševní obzor...možná je to blbost, ale zkuz si to představit právě teď a napiš mi, co si o tom myslíš. Eva“

Souhlasím, souhlasím, souhlasím!!! A zajímaly by mě názory i čtenářů.