Veškerý pohyb je fascinující a je úplně jedno, jestli je to promyšlený „step by step“ outloně váhavého nebo cval naší nejrychlejší kočkovité šelmy – geparda.
Minule jsme začali kytičkami, tak vám přidám ještě jedno moudro – geotropizmus je schopnost rostlin růst nadzemní částí vzhůru, ke slunci, a kořeny směrovat k zemskému jádru… Taky dobrý…

Jenže pod slovem  POHYB si určitě představujeme něco víc než milimetrový přírůstek vlásečnicového kořínku. Pro mne je jedním z nejkrásnějších pohybů běh koně.
Každý tvor má něco jako vrozenou schopnost vypořádat se s nebezpečím; u koní je to úprk. Jsou to stádová zvířata, býložravci a proto je útěk jejich přirozenou obranou, kterou mají propracovanou do nejmenšího detailu.

Vůdčí jedinec divokého stáda – a nemusí to být nutně hřebec, někdy je dominantní persónou klisna – bedlivě sleduje okolí a pokud se mu zdá, že odněkud hrozí nebezpečí, dá povel k útěku. Stádo se neptá, proč má utíkat, stádo prchá… Což mi dost připomíná jiný živočišný druh, který také nepřemýšlí, z jakého důvodu by měl utíkat a veden stádovým pudem, ochotně následuje „ty zkušené a moudré“. Jak tristní…

Ale vraťme se ke koníčkům. Jejich pohyb je poezie sama, protože byl evolucí vygenerován k dokonalosti. Už jen konstrukce koňské nohy, kdy z původní tlapky tvora velkého jako liška, se vytvořila končetina, schopná unést několik metráků živé váhy je neuvěřitelná…a ještě je  při tom půvabná.

I koníček má několik pohybových fází a krok je tou nejpomalejší. Kráčející kůň není nijak zajímavý. Krokem se loudá na pastvě, krokem jde, když se mu příliš nechce a krok, stejně jako u psa, je předehrou ke klusu.

Koňský klus je většinou velmi pravidelný pohyb vpřed, kdy kůň střídá ve strojovém rytmu přední a zadní nohy. I u koní existují mimochodníci a ještě v devatenáctém století byli žádaným artiklem jako jízdní koně pro dámy. Jejich klus byl měkký a elegantní a pravý mimochodník neuměl cválat, tudíž byl jako dopravní prostředek i bezpečný. Další disciplínou, kde se klus cení, je závod klusáků. Koně jsou zapřažení do dvoukolých vozíků – sulek – a po celou dobu soupeření nesmí přejít do cvalu.

Cval, trap, trysk jsou názvy, pravda, velice nedokonalé, pro nejrychlejší a také nejkrásnější koňský pohyb. Pozorovat koně, který se žene krajinou tryskem, je zážitek, na který se nezapomíná. Pod krátkou srstí a pevnou kůží je znát každý sval, hlava na nataženém krku určuje směr útěku a zvuk kopyt, která dopadají na zem, je nezaměnitelný.

Až se příště narodím, nebude mi vadit, jestli budu koněm. Jen bych přírodu poprosila, abych byla koněm divokým nebo v majetku někoho, kdo mi bude rozumět; někoho, jako byl pan Monty Roberts. To byl člověk, který pochopil duši koně, dokázal se s koníčky domluvit. Místo krocení a bití je „inicioval“, tedy přiměl je k tomu, aby ho respektovali a plnili jeho přání bez biče a ostruh.Pan Roberts má hodně následovníků. U nás je to třeba pan Vydra a jeho přátelé, kteří mají koně jako partnery, společníky a průvodce na procházkách přírodou.

Cirkusová představení a vysoká škola jsou zcela specifické činnosti, v nichž je kůň hlavním hrdinou. Při citlivém přístupu a v případě opravdu hluboké znalosti koňské psychiky, je to hra, která je lidem i koním příjemná. Kůň má chuť pracovat a jeho inteligence a stádní paměť jej řadí na přední místo ve světě zvířat, která se dají lehce „vycvičit“. Laskavý cvičitel nikdy nežádá na svém koníčkovi nic, co by bylo proti jeho přirozenosti. Více méně umělé cviky na pilinách manéže nebo jízdárny jsou vlastně kroky, které kůň v přírodě běžně používá. Berme to tak, že v krajině plné nástrah, jako jsou díry, spadané stromy nebo křoviska, musí kůň měnit krok, přeskakovat překážky a v letu změnit směr, protože jinak by si mohl ublížit. No a pod taktovkou zkušeného člověka tuto svojí schopnost mění v mistrovství, nad kterým nám zůstává rozum stát.

Jak říkám, až se příště narodím…