Když se v zimě vydaří počasí, obloha je blankytně modrá a Sluníčko září a odráží se na bílém sněhovém povrchu Jako třpytivý závoj, nevydržím sedět doma a koukat se na tu nádheru skrz okno. Je to jako volání, kterému se nedá odolat. Toužím pocítit to všemi svými smysly naživo. Nadechnout se mrazivého zimního vzduchu, sáhnout si na studený sníh, slyšet pod nohama při každém kroku jeho vrzání a nechat alespoň tváře pohladit dotykem slunce. Takové počasí nechci propásnout. Ať mám rozdělanou jakoukoli práci, hned jí nechám a balím se na procházku. Tak jako minulý víkend.

S vypětím všech psychických sil jsem oblékla svoji tříletou dceru. „S vypětím všech psychických sil“ není myšleno s nadsázkou, neboť to malé kroutící se zvířátko, dokáže i z obyčejného oblékání udělat kovbojku. Nakonec se podařilo. Poprala jsem se se všemi živly, které mě od mého záměru zdržovaly, zatrhla Anežce už třetí malou potřebu, jejímu tatínkovi velkou, vystrčila jsem je ze dveří a s úlevou za sebou zamkla. Procházka byla nádherná, tváře nám od mrazu pěkně zčervenaly a mysl se nám pročistila. Abych se více vystavila slunečním paprskům, sundala jsem si čepici a zhluboka dýchala mrazivý čerstvý vzduch. Ale trošku jsem v té euforii pozapomněla, že je venku       -14°.

Následky se dostavily velmi záhy. Již večer jsem si všimla, že Anežka nezdravě huhlá. „Ó jé,“ pomyslela jsem si: „to bude rýma jak Brno!“ A taky že byla. Ale i mě v noci začalo pálit v nose. Na druhý den ráno jsem už huhlala taky, v krku jsem cítila takový knedlík, že jsem málem nemohla polknout a horní ret mě svědil a pálil, což značilo tvořící se opar. Omluvila jsem Anežku ze školky, rozložila v obývacím pokoji gauč a naordinovala nám domácí marodění.

Za dřívějších dob, jsem marodění zbožňovala a často ho vyhledávala. Bylo skvělé užívat si pozornosti, kterou mi maminka nebo později většinou babička věnovala. Když jsem byla starší, bavilo mě zase mít celý dům pro sebe, vyndat si z lednice broskvový kompot a zalézt si s ním pod peřinu k televizi. Když mě koukání na televizi unavilo, prostě jsem ji vypnula a chvíli si pospala a tak to šlo dokola, dokud jsem toho neměla dost. To jsem si pak řekla: „Ták, teď už jsem zdravá a můžu do školy,“ a šla jsem. Tak jednoduché už to ale teď není. Teď jsem tady maminka já. Já připravuji čaje, dávám obklady, Při zvracení držím čelo, podávám medicínku a věnuji svoji přízeň. Bez ohledu na to, jak se cítím. A že je to někdy s horečkou 39° docela fuška! Ostatně, známe to všichni, kdo se o někoho staráme, ať je to dítě, pes nebo křeček. Pocit zodpovědnosti mi už nedovolí si dopřát ten komfort vyležet chřipku v posteli.

Marodění, tak jak jsem nám ho naordinovala, se ale nekonalo. Vyzbrojila jsem se sice velkou zásobou pohádek, které, jak jsem doufala, by měly Anežku udržet v klidu v posteli. Tato strategie však příliš nefungovala. Hodinové zírání na Gumídky ji na chvíli uspalo, ale nebylo snadné se pak vypořádat s energií, kterou krátkým spánkem nabrala. Když jsem se na chvíli otočila, začala hned na posteli skákat a běhat z jednoho konce na druhý. Okřikla jsem ji, načež zaplula pod peřinu a dělala, že tam není, ale za chvíli slyším, jak na mě nadšeným hlasem volá: „Mami! Koukej, už umím sama udělat kotrmelec!“ a hned mi to příkladně předvedla.

Napadlo mě, že bude dobré holčičku nějak zaměstnat, tak jsem jí podala puzzle. Měla ho složené během čtvrt hodinky, a když jsem jí nabídla jiné, odpověděla mi znuděně: „Když mě už to nebaví.“ Ale měla jsem v rukávu další trumf – pexeso! Rozložila jsem tedy obrázky na stolek a zahájila hru. Anežka sice chvíli předstírala zájem, ale když zjistila, že nemůže chaoticky obracet obrázky, jak ji napadne, začala se nervózně vrtět, kopat nohama a nakonec si lehla si na břicho, podepřela si znuděně bradu a zhluboka tragicky zavzdychala: „Áááách jo, to je teda nuda! Rači bych si pustila pohádku.“ Zaradovala jsem se, že si dám půl hodiny spánku, než pohádka skončí, a pustila jí příběhy Bořka Stavitele. Ze sladkého spánku mě ale vytrhl řinčivý zvuk. Ještě než jsem si stačila uvědomit, co se děje a kde vlastně jsem, už se nade mnou naklání Anežka, hladí mě po obličeji a konejšivým hlasem mi říká: „Neboj, mami, klidně spinkej. To se stane. Ten hrníček se zalepí.“ V tom, abych jí pořádně vyhubovala, mi brání jen horečka a mdloby.

Zautomatizovanými pohyby jsem uklidila tu spoušť, vytřela rozlitý čaj a šla uvařit nový. Na linku jsem si položila sklenici medu, který jsem se chystala dát do čaje, ale v tom mě přepadla náhlá potřeba a já se odebrala na záchod. Když jsem se vrátila, spatřila jsem od sklenice medu lepkavou cestičku, která vedla až do obývacího pokoje k Anežce.  Seděla svlečená do půl těla a zmuchlaný vršek od pyžama schovávala pod peřinou. „Anežko, proč máš svlečený pyžamko?“ ptám se a krev se ve mně začíná pomalu vařit. Podívala se na mě zase tím svým provinilým pohledem, jaký nasadí vždy, když má průšvih a povídá: „Já sem chtěla ochutnat medík, ale neboj, mami, já sem si to po sobě utřela.“ Vzteky málem nevidím a opět se o mě pokoušejí mrákoty. „A do čeho jsi ten med utřela?“ procedím vztekle skrz zuby. „No přeci do trička!“ vyhrkne nadšeně a vyndá z pod peřiny zmuchlaný vršek od pyžama, celý zalepený od medu.