Miluji výlety autem. Výlety jsou zábavné, ať už se konají jakýmkoli dopravním prostředkem, ale auto skýtá určité pohodlí. Člověk si zastaví, aby si udělal pauzu, kdy chce, pustí si na plné pecky oblíbenou hudbu, frčí a je svým pánem! Pamatuji si na příjemný pocit únavy, když jsme se s mamkou vracely večer domů našim starým rozrachoceným trabantem. Cítím, jak se mi zavírají oči a ve vyhřátém autě mě ukolébává kodrcání přes nerovnosti a výmoly. A jak se mi z auta nechce, když dorazíme a máme z toho teploučkého útulného místa vystoupit do studeného temného zimního večera.

Pamatuji si adrenalinovou jízdu s mým tátou, když mě jako malou vozil do dalekého Mostu na oční vyšetření. Můj cholerický tatík, nejlepší a nejrychlejší závodník ve Vartburgu, kterého všichni ostatní řidiči na našich komunikacích jenom zdržovali a svým neumětelským řízením vytáčeli k nepříčetnosti, měl stále nohu na plynu a při předjíždění ostatních řidičů bořil všechny rychlostní rekordy. A pro mě to byla nevýslovná legrace. Ze zadní sedačky jsem ho poplácávala po rameni a nadšeně mu určovala další adepty, kteří by si zasloužili říznout. Když s námi někdy jela i maminka, bylo o zábavu postaráno, protože ta taťkovu agresivní jízdu nesla velmi těžce. Nejdřív jenom napomínala: „Petře neblbni, nejezdi tak rychle!“ Když to nepomáhalo, a nepomohlo to nikdy, zkusila zvýšit hlas, což byl zřejmě pro tátu pokyn přidat ještě více na rychlosti a pak už si jen pamatuji, jak mamka za jízdy otvírá dveře a u toho ječí: „Petře, neblbni nebo já vyskakuju!“ Načež se jízda stala opravdu trochu nebezpečnou, protože taťka se přes ní nahýbal a dveře po ní zase zavíral, přičemž auto ovládal jenom jednou rukou. Nejednou tyhle kratochvíle skončily pod taktovkou příslušníka policie a dříve ještě jenom pokáráním nebo pokutou. To byla ale daň, kterou správní závodníci jako my byli ochotni zaplatit.

Ráda také při výletech autem využívám jeho malého uzavřeného prostoru ke dlouhým debatám. Doma, když je třeba probrat s partnerem nějakou situaci nebo vyřešit problém se totiž nezřídka setkám s nezdarem. Partner má totiž od přírody tendenci se podobným situacím vyhýbat. To najednou strašně potřebuje na záchod, tam pak stráví klidně i hodinu, nebo dávají v televizi zrovna veledůležité zprávy, při kterých samozřejmě nemůže být rušen. Ale nejčastěji ho přepadne náhlý záchvat narkolepsie, kdy se svalí do obýváku na gauč a okamžitě upadá do hlubokého spánku. Ale do tak hlubokého, že ho z něj neprobudí ani můj líbezný vysoký hlas, překračující i nejvyšší povolený limit hluku. V autě to je ale něco úplně jiného. Není kam uniknout, takže si mohu svoje dlouhé proslovy a úvahy v klidu vychutnat.

Automobil znamená nezávislost. Spousta mladých lidí usilovně pracuje na tom, aby mohli mít své auto. Pracují, šetří nebo splácejí půjčky, aby si za odměnu vychutnali pocit svobody za volantem vlastního vozu. Řídit tak velkou a složitou věc, mít tu zodpovědnost za sebe, své auto a své pasažéry, zvládnout provoz na silnicích, to člověku přece zvedne sebevědomí. I malé děti znají ten pocit důležitosti, když si hrají na řidiče za volanty blikajících a hrajících autíček na desetikorunu, která jsou na rodiče nastražena ve všech obchodních domech a nákupních centrech. Když jdu se svou dcerkou kolem nějaké podobné atrakce, vždycky se u ní musíme zastavit, aby se na autíčku povozila. A hlavně, řídit auto je prostě zábava. Stačí se podívat na pouti na fronty u autodromu.

Další výhoda, kterou cestování autem skýtá, je výběr spolucestujících. Představte si, že jedete přeplněným autobusem. Vzduch je těžký, v autobuse zbytečně přetopeno, sedačky nepohodlné. Chcete si například v klidu číst knihu, ale je vám příliš velké teplo, takže si chcete svléknout svetr. To vám ale chvilku trvá, protože vedle vás sedí obézní žena, která svým tělem zabírá nejen svoji sedačku, ale zasahuje velkou částí i do uličky a tím vám dosti znesnadňuje pohyb. Když se vám i přes veškeré nesnáze podaří svléknout svetr a chystáte se začíst do knihy, cestující před vámi otevře okno a přímo na vás fouká studený průvan. S obtížemi se tedy znovu obléknete a pořádně při tom dloubnete loktem vaši objemnou spolucestující. Obézní dáma vedle vás se začne nervózně vrtět, což vámi pěkně zacloumá, a demonstrativně u toho funí. Vy to však přejdete zdvořilým mlčením a otevřete si konečně knihu na příslušné stránce. Přečtete prvních pár řádků a vyruší vás nepříjemné zachrchlání, jako by někdo tahal hleny až z paty. Když pomyslíte na to, že zvuk plivnutí se neozval a dotyčný cestující tedy musel svůj úlovek spolknout, zvedne se vám žaludek. Oklepete se a znovu soustředíte zrak na řádky v knize. Vtom se ale ozve zachrchlání znovu...

Může se vám snad něco takového stát, pokud cestujete vlastním autem?