Ivu Pekárkovou není třeba příliš představovat. Známá spisovatelka, která píše velmi otevřeně o lidech kolem sebe i o sobě. A tak i čtenář se tak nějak stává otevřenější, snad aspoň sám před sebou, tak působí na mě. Iva má životní odvahu, kuráž a schopnost vcítit se, vidět, a taky není sentimentální. A tak se prodávají její knihy a čtou se její blogy na idnes.cz. Měla jsem to štěstí, že jsem Ivu a jejího životního partnera Kennyho před lety potkala na jedné chalupě u naší společné známé.
Pro prosincové slavnostní „vydání“ e-časopisu jsem požádala Ivu o rozhovor. Iva mi navíc dovolila v příštím roce uvést jednu kapitolu z její knihy Najdža hvězdy v srdci /bude vycházet na pokračování/ - o návštěvě Nigérie, rodné země Kennyho.

Kapitolu „LAGOS – BENIN CITY – „Skrápíme dálnici krví Ježíšovou““….z tvé knihy Najdža hvězdy v srdci jsem četla s úžasem, strachem o vás, a přitom navíc jsem se úžasně bavila. Copak se nikdy nebojíš?

Právě při „skrápění dálnice“ nebo spíš hned po něm jsem v sobě měla dost malou dušičku. Magické myšlení, k jehož projevům takové „skrápění“ bezesporu patří, na mě působí tak jako na většinu lidí. Ani přírodovědecké vzdělání tomu nezabrání. V tom ránu v Lagosu mi došlo, že nigérijské dálnice zřejmě nijak zvlášť bezpečné neboudou... a taky nebyly. Obecně ale považuju strach za nežádoucí emoci. Pomoci vám může snad jen v případě, že vás odradí od provádění nějaké nebezpečné věci. Skutečná hrůza může zaplavit tělo adrenalinem a tím napomoci rychlosti reakcí, ale neustálé obavy, „jak to dopadne“, „jestli se nám nic nestane“ a tak dále, je podle mě nanic.

Cestování, které popisuješ, je i značně nepohodlné, chybí ti hotel s koupelnou a snídaní? A co ještě chybí? /A co tedy chybí ?/

Jako většina moderních lidí se i já ráda každý den vykoupu. Ale od mládí jsem se cvičila ve schopnosti svou potřebu pohodlí omezovat. A nejkrásnější noci v mém životě rozhodně nebyly ty nejpohodlnější...

Při srovnání života v Evropě a Africe, tuším, kde jsou lidé bohatší na majetek, ale zajímalo by mě, kde jsou lidé šťastnější?

To, myslím, vím. Jednoznačně v Africe. Je to díky genu 5-HTT, který reguluje množství serotoninu v mozku. Vyskytuje se ve dvou variantách – krátké a dlouhé. Každý z nás má dvě kopie tohohle genu – krátkou a dlouhou, obě krátké nebo obě dlouhé. Kdo má obě varianty dlouhé, nemusí se tolik bát depresí a poruch nálady, jako ten, kdo má obě krátké. A Afričani podle průzkumů mají v populaci mnohem víc dlouhých kopií než běloši. Takže pověstná africká veselost má zřejmě genetický základ. http://pekarkova.blog.idnes.cz/

Jak může nejúčinněji člověk ze středu Evropy pomoci Afričanům?

Tak na tuhle otázku odpověď fakt neznám. A vůbec si nejsem jistá, jestli se mi líbí tak často omílané spojení slov „pomáhat“ a „Afričané“. I když filosofické otázky necháme stranou, vypadá to, že všechny dobré skutky budou nejen po zásluze potrestány, ale taky způsobí mnoho škod. Pamatujete se na dobu před dvaceti nebo třiceti lety, kdy lidumilové vrtali v Etiopii studny? Řekli byste si: co může být skvělejšího, než dát lidem vodu? A vidíte: kolem studní se začali shromažďovat pastevci stád, kteří do té doby kočovali, jak byl rok dlouhý, půda se vyčerpala, kmenové vazby a zvyky se porušily... vrtání studní ve svém konečném důsledku napomohlo ke vzniku krizové situace. Madonna zase tím, že adoptovala dítě z Malawi (a co může být krásnějšího než adoptovat dítě?) způsobila absurdní situaci: rodiče leckde v Africe prý uplácejí sirotčince, aby si vzaly jejich děti za „sirotky“, v naději, že si jich všimne nějaká celebrita. Podobných příkladů bychom našli celou řadu. Jaké z toho plyne poučení, to upřímně řečeno nevím. Já osobně pomáhám Africe výhradně na velmi, velmi osobní úrovni – společně s Kennym platíme školné na univerzitě, kam chodí jeho nejmladší sestra, vozíme rodině staré oblečení a elektroniku, když ještě žil Kennyho tatínek, posílali jsme do Nigérie peníze, aby se mohl jezdit léčit k doktorovi do města. A když mě někde Na Můstku nebo U Anděla zastaví nějaká dobrá duše s kasičkou a zeptá se, jestli nechci pomoct Africe nebo adoptovat dítě na dálku, odpovím „Děkuju, pomáhám až dost a dětí jsem adoptovala nejmíň pětadvacet.“

Napadá mě, jest-li Afričané by nemohli pomoci Evropanům ?  Například jazz, který má původní kořeny v Africe, udělal život mnohem krásnější mnoha lidem po celém světě.

No... když se takovéhle věci budou vydávat česky a pro české čtenáře, je to snad v pořádku, smutná pravda je, že je náš národ z hlediska porozumění cizím kulturám skutečně 100 let za opicema. Ale jít do velkého světa s provoláním „Černoši jsou príma, umějí hezky tančit a mají skvělou muziku“, to bych nedoporučovala. Pro většinu černých, hnědých, ba i jen tmavě béžových uší, zejména v Americe nebo na Karibiku, taková věta zní podobně jako „Černoši umějí skvěle čistit boty a dají se z nich vychovat dobří sloužící“. Už to slyšeli tolikrát, že se i těm trpělivějším otvírá kudla v kapse. Já osobně si myslím, že jednotlivé kultury si navzájem můžou dát skutečně hodně, a nejsou to jen černoši a běloši. A nejvíc, řekla bych, na úrovni jednotlivců.

Mimo psaní pracuješ jako taxikářka v Londýně a vím, že stejnou profesi jsi dělala i v New Yorku, a tak se ptám, jak se taxikaří v Londýně?

Už nepracuju, ukradli mi auto – a taky teď, v době krize v Anglii, není taxikaření zrovna to pravé. Ale bylo to fajn, měla jsem docela jiné zážitky než v New Yorku, a taky nebyly nezajímavé. Začátkem léta o tom vyšla knížka Jaxi taksikařím. Jsou to posbírané blogy z idnes.cz doplněné pár povídkami z Londýna.

Ivo, promiň za otázky, protože nejspíše odpověď na každou z nich by vydala na tlustou knihu.
A navíc by bylo velmi zajímavé, ptát se naopak Kennyho, jak vidí nás Evropany. Přeji Vám oběma ať se daří a doufám, že se někdy sejdeme a pohovoříme více.