Je listopad a je mi zima… Jsem prostě jižní typ, nevadí mi třicet nad nulou, ale tři pod nulou ano – je mi zima. A v zimě jsem nejraději doma. Zapálím si v solném krystalu svíčku, sednu si do oblíbeného křesla a čtu si milované knížky – Saturnina, Cirkus Humberto, Vejce a já a tak. Nebo si prohlížím fotografie.

Dnes jsem otevřela album z Egypta. Slunce, poušť, velbloudi a moře. V téměř šedesáti letech jsem propadla krásám šnorchlování a ještě dnes cítím to neuvěřitelné napětí, co že uvidím za tím velkým korálem, jaké rybičky připlují až k mé ruce anebo jestli se ten nádherný perutýn nechá vyfotit. Ano, čtete dobře, naučila jsem se pojmenovat všechno, co okolo nás plavalo, takže znám jehlovky, papouščí ryby, klauny i perutýny. Nakukovala jsem jim do „obýváku“ a ani jsem si nevšimla, že jsem u nich na návštěvě už druhou hodinu. Na břeh jsem se vysápala vylouhovaná, zdecimovaná, se svaly jako z rosolu, ale nesmírně šťastná.

A pak si vzpomínám na představení s delfíny. Tři lesklí a tlustí samci se proháněli v bazénu a na pokyn trenéra vyskakovali nad hladinu, tančili, pískali a mávali ploutvemi. Pak povozili chlapečka na nafukovacím člunu, namalovali abstraktní obraz a nechali se pohladit od diváků, co si ke vstupnému připlatili deset dolarů. Při tom všem dostávali kbelíky ryb, tak není divu, že byli tuční jako mroži.

Škoda, raději bych je potkala někde na mé objevitelské výpravě v moři. Tiše bych je sledovala, jak si hrají, jak komunikují a loví; třeba by mi dovolili, abych se dotkla jejich pružné kůže. Určitě by nebyli tlustí, ale štíhlí a svalnatí. Dívali by se na mně chytrýma očima, ze kterých bych se třeba dozvěděla něco o tom, jestli jsem jim sympatická. Pak by mě vyzvali k projížďce. Držela bych se jich za hřbetní ploutev, jako to dělal ten trenér v delfináriu, ale na rozdíl od něho bych nebyla vláčena v bazénu 10x10 metrů, ale vzali by mně na projížďku na širé moře. Slunce by se opíralo do jejich šedých hřbetů, vítr by mi svištěl okolo uší a slaná pěna by se mi usazovala ve vlasech…

Je listopad a já sedím ve svém oblíbeném křesle. Na stolku zaprskala svíčka a z klína mi na zem sklouzlo album s obrázky z Egypta. Asi jsem si trochu zdřímla, ale ten sen stál za to.