Motto –Vystavování je hra. Vystavovatel předstírá, že má nejkrásnějšího psa na světě a posuzovatel se občas tváří, že tomu věří…Kdo to nezkusil nepochopí, co nutí dospělé lidi vstávat ve tři ráno a hnát se přes půl republiky aby se dozvěděli, co si o jejich psu myslí úplně cizí člověk. Zpátky jedeme většinou rozhořčení na nejvyšší míru, protože ten hlupák rozhodčí vůbec nepochopil, jaký skvost jsme mu předvedli. Přísaháme, že se už nikdy na žádnou výstavu nepřihlásíme… No a za pár týdnů se to celé opakuje.

Je to jako droga a kdo výstavám jednou propadne, je ztracen. Jediné, co nás může utěšit je fakt, že v tom nejsme sami. Před výstavištěm zastavují desítky aut, z nichž vylézají stejně závislí nešťastníci. Jak říkám, je to návykové, ale tak krásné…

Protože každá hra má svá pravidla, je dobré, pokud chceme uspět, seznámit se s těmi výstavními. Ono snad nejde ani o to, oběhnout s pejskem kruh a přidržet ho na stole, to umí každý, ale předvést svého miláčka tak, aby vynikly jeho přednosti a naopak zůstaly potlačeny nedostatky, to už chce trochu přípravy. Další a nesmírně důležitý aspekt vystavování je ten, že jen dobře připravený pes je na výstavě spokojený a tudíž úspěšný.

Zkusme se vcítit do psího uvažování – je vzbuzen v nečekanou hodinu, autem odvezen několik stovek kilometrů na místo, kde je rámus, spousta lidí a psů. Pak je vláčen dokolečka, stavěn do výšky, osaháván cizím člověkem a ke všemu vycítí naši nervozitu a někdy i zklamání, které je pro něj nepochopitelné. A tohle se mu má líbit?
Naopak pejsek trénovaný se na výstavy těší. Je celý den se svým milovaným pánem, v kruhu za odměnu opakuje to, co se předtím naučil a protože je spokojený, líbí se mu i ten ruch okolo.

Než se pustíme do praktické přípravy, je dobré se seznámit s trochou teorie, ta je také důležitá.

Každé plemeno psa bylo vyšlechtěno k nějakému účelu a všechny mají u svého zrodu vlka. Ano, čtete dobře, bernardýn nebo čivava, jejich pradědeček lítal po lese a za úplňku vyl na měsíc.

Důvody, proč byla ta která rasa člověkem vytvořena, se dobou mění. Zatím co původní plemena byla využívána hlavně pro lov, střežení obydlí nebo dobytka; jejich vzhled a velikost tomu ještě dnes odpovídají, byli později psi šlechtěni i k jiným než pracovním účelům.

Skupina chovatelů v Severovýchodní Anglii uspořádala dne 29. června 1859 v městě Newcastle upon Tyne výstavu pracovních pointerů a setterů s úmyslem dát nejlepším chovatelům možnost předvést sportovní veřejnosti psy správného typu. Byla to vůbec první výstava psů v historii. Bylo předvedeno 60 psů (pointeři a setteři zvlášť) jejichž majitelé soutěžili o pušky, které dodal vysoce uznávaný místní puškař pan Pape. V pointerech získal první cenu pes gentlemana, který posuzoval settery a obráceně. Pozdější chovatelé pracovních pointerů v tom dodnes vidí předznamenání dalšího vývoje výstav, které se již tenkrát těšily velkému zájmu a proto se jich pořádalo čím dál tím více. Již kolem r.1880 byli vystavováni psi i jiných plemen, většinou chovaní jen k tomuto účelu.

Pokud chceme na výstavě obstát, je třeba, abychom byli připraveni na požadavky posuzovatele.

Rozhodčí především hodnotí psa v pohybu. Pro většinu psů je nejslušivější rychlý klus. Jestli je pro našeho psa přirozenější dlouhý nebo kratší krok, musíme napřed vyzkoušet. Při běhu je zřetelný typ, délka a výška psa, pevnost hřbetu, postavení lopatek, úhlení a postavení zadních končetin, délka a tvar krku a nasazení a nesení ocasu. Posuzovatelé většinou žádají vystavovatele o chůzi do trojúhelníku. Tak nejlépe vidí pejska zezadu, z boku i zepředu. Pes tedy musí umět chodit na vodítku u nohy, dodržovat pravidelné tempo a respektovat změnu směru chůze.

Na stole rozhodčí hodnotí hlavu, barvu a tvar očí, skus, celkové osvalení, kvalitu srsti a u pejsků varlata. Pes musí zvládnout volný postoj na stole, nechat na sebe sáhnout a dovolit posuzovateli, aby mu zkontroloval zuby a varlata.

Ve výstavním postoji na zemi stojí pes tehdy, když je na něj diktován posudek. Výstavní postoj znamená, že pes stojí předníma nohama ve le sebe kolmo k zemi, jednu zadní nohu má nataženou a druhou pokrčenou pod tělem. Je to přirozený postoj, který psi většinou sami zaujímají, když jsou něčím zaujati nebo se chystají vyběhnout.
K tomu všemu ještě musí pes zůstat klidný i když si za kruhem někdo vybalí svačinu  a neměl by se nechat vyrušit ani tím, že v jeho blízkosti stojí jiný pes.

Z tohoto přehledu je zřejmé, že již příprava psa (a pána) obsahuje množství úkonů a tudíž i pohybu. Další sportovní výkony podáváme v kruhu, kde si někteří rozhodčí opravdu dají záležet na tom, aby se majitelé se svými pejsky důkladně protáhli. Jedna velmi známá posuzovatelka pronesla kdysi památnou větu: “Když jste si zaplatili, tak běhejte,“ a odešla z kruhu probrat nějaké novinky s kamarádkou. A lidi běhali…

Nedávno jsem četla srdceryvný článek o tom, jak týraný je výstavní pes. Na akci samotné je vyvazován ke stolu a česán až do úmoru, když nevyhraje, je jím smýknuto do klece, kde se pak choulí po zbytek výstavy a doma je zavřen do jiné klece, kde čeká, až bude opět vyloven a vystaven… Ano, je dobré vědět, že i tohle se odehrává; i psi jsou „zboží“ a někteří velkochovatelé je používají jako výrobní prostředek, ale zkusme se na tenhle problém podívat z druhé strany.

Veškerá lidská činnost, která se dá zpeněžit, se u některých lidí stává nepřiměřenou. Zkrátka – i „člověče nezlob se“ se dá hrát o peníze…My, normální vystavovatelé, se chodíme na výstavy bavit a naši psi také. Potkáváme se tam s přáteli, které bychom jinak neviděli, protože bydlí přes půl republiky, pejsci obnovují stará přátelství a navazují nová, samotné vystavení pejska je tak adrenalinový zážitek, který bych přirovnala k bungee jumpingu a když si z výstavy odvezeme pěkný pohár, tak to je jen  „třešinka na dortu“.

Jak říkám – šílené, ale krásné. Nechcete si to také zkusit?