E-magazín o pohybu, zdravém vývoji, ergonomii, sportu a cestování.

První cesta do škol(k)y Tisk Email
Pohyb
Napsal uživatel Zuzana Lindová   
Pátek, 11 Září 2009 15:35

Kdo by si nepamatoval svoji první cestu do školy? To šimrání v břiše samou nervozitou a nedočkavostí, to očekávání něčeho nového a pěkného, neboť čistá šestiletá dušička ještě netuší, jaké nástrahy a úskalí na ni ve škole jednou budou číhat. Když si vzpomenu na úmorné šprtání letopočtů do dvou do rána na písemku z dějepisu.... Brrrr, jsem ráda, že to mám za sebou.

Ale snad každý prvňáček se na svůj první den ve škole těší. Celé prázdniny poslouchal od rodičů, babiček a dědečků nadšené ódy na první třídu, na paní učitelku a vůbec na celou školní docházku. A na obligátní otázku: „Tak co? Těšíš se do školy?“ Už milionkrát odpověděl: „Jasně, těšim.“ Tak co by se teď, když to konečně nastalo, netěšil? Ale jsou i výjimky. Ne každé dítě se nechá tak snadno zmanipulovat. Vzpomínám si na svoje sourozence dvojčata a na jejich první den ve škole. Vojta vždy na onu záludnou otázku, zda se těší do školy, odpověděl, jak se od něj očekávalo, tedy že ano. Ale Gabča měla už od útlého věku na všechno svůj názor. „Škola je votrava!“

V jejich slavnostní první den, jsem byla  při tom. Dělala jsem fotky a kochala se pohledem z druhé strany lavice. Všechny děti si nesly hrdě na zádech svoje nové školní tašky, jen Gabča se pod aktovkou větší než ona klátila ze strany na stranu a nedbale si vykračovala, jako by byla na procházce. Poté, co jsme s mamkou dvojčatům ve třídě našly nejlepší strategická místa, přičemž jejich naivní nápad, posadit se do první lavice, jsme obě rezolutně zamítly, se děti usadily a čekaly, co se bude dít. Ve třídě to šumělo, příbuzní stáli kolem do kola a bylo to jak v Hollywoodu, neboť neustále blikaly blesky fotoaparátů. Už při uvítání paní učitelky bylo jasné, že pro školu naše Gabča zrozena nebyla. Zatímco ostatní děti poslouchaly a sledovaly paní učitelku, Gabča sebou v lavici šila jako by seděla na kaktusu. Najednou se třídou začaly ozývat pravidelné rány. Podívala jsem se na svoji sestřičku a viděla obraz ztělesněné nudy. Spíš ležela, než seděla. Jednou rukou si podpírala bradu, aby jí nespadla hlava, druhou si zakrývala zívající pusu a znuděně kopala nohama..

První pomyslná cesta k samostatnosti ale u dětí nastává mnohem dříve. První den ve školce je stejným mezníkem v životě člověka a je škoda, že mnoho z nás si na něj nepamatuje. Ani já si svůj první den ve školce nepamatuji. Prožívám teď ale tuto zkušenost se svojí dcerkou, která si ten velký okamžik zažila právě dnes.

Této akci předcházely rozsáhlé přípravy. Už dobrého půl roku se jí alespoň třikrát denně ptám, jestli se těší do školky a nadšeně komentuji její kladné odpovědi. Téma školka nadhazuji velmi často, barvitě jí popisuji neskonalou dobrotu všech učitelek a paní ředitelka by po mém vylíčení směle mohla konkurovat Matce Tereze. Zkrátka je mým cílem vytvořit mé holčičce představu, že školka je kouzelné místo sálající paprsky lásky, dobra, sounáležitosti a porozumění do celého světa, bude se tam mít jako v ráji a když si pro ni přijdu, bude se se mnou prát, aby tam mohla ještě chvíli zůstat.       
Důvod tohoto prachsprostého vymýšlení je naprosto jasný. My maminky v mnohém případě prožíváme toto první odloučení mnohem dramatičtěji než naši potomci. Až doposud jsme s nimi trávily veškerý čas a o všem rozhodovaly samy. Když dítě zlobilo, dostalo vyhubováno podle našich výchovných zásad a pravidel. A představa, že by mojí holčičku měla pokárat úplně cizí osoba, mi je tedy velmi vzdálená. A nejvíce mě bolí pomyšlení, že bude uplakaná volat maminku a já tam nebudu, abych ji objala a utěšila.

A pak to nastalo. Přišlo ráno, kdy mi budík zazvonil v půl šesté. Nechápaje souvislosti, zašmátrala jsem po zdroji hluku, který mi řval u hlavy a pak mi to došlo, dneska jdeme do školky! Podívala jsem se na Anežku, toho spícího andílka, na svůj poklad, který dneska bude poprvé celý den beze mě. Je mi z toho smutno, ale přeci nebudu hysterčit, musí ze mě vyzařovat pohoda a pozitivní nálada a na školku se přeci těšíme, že jo?! Do Anežky se mi to nadšení vnést podařilo, ale sama s tím mám očividně problém.

A během ranních příprav zjišťuji, že i Anežka začíná váhat. „A já tam budu ve školce spinkat?“ ptá se nejistě a je jasné, že se potřebuje ujistit, že jí tam nenechám. Všechno jí znovu vysvětluji. „Źádný spaní, jenom schrupnutí po obědě a dobrý papání a hračky a klouzačka na zahradě a děti...“ Tak proč z toho nemám radost? „Drž se, drž se!“ opakuji si v duchu a nutím se do úsměvu. S mírnými časovými odchylkami od původního plánu, což je ovšem mým zvykem, jsme za sebou zabouchly vchodové dveře a vydaly se vstříc velké životní změně.

Cesta do školky byla moc krásná. Sluníčko nám svítilo nad hlavami a hřálo záda v chladném zářijovém ránu. Ruku v ruce jsme si vykračovaly po ulici a já cítila, že se děje něco nového a neobyčejného. Pěkně jsme si cestou popovídaly, znovu se ujistily, že až se po obědě Anežka vyspinká, maminka si pro ni přijde a snad jsme se poprvé obě doopravdy trošičku těšily.

Nejhorší moment ale pochopitelně nastal v šatně před vchodem do třídy. Anežka začala natahovat k pláči a bylo vidět, jak je nešťastná. „Maminko, mě bolí bříško,“ kňourala a pusinka se jí obracela do tvaru podkovy. Třídy, plné hrajících si dětí, si v tom stresu nevšímala a i když bylo vidět, jak moc se snaží neplakat, nedařilo se jí to a po tvářičkách se jí kutálely slzy jako hrachy. A mně bylo snad ještě hůř. Paní učitelka byla přívětivá a snažila se nám oběma trochu ulehčit povzbudivými slovy a svým zájmem. Vzala Anežku za ručičku a chystala se jí ukázat třídu, hračky a děti. Pozorovala jsem, jak mi odvádí moji holčičku, která se za mnou otáčela, volala mě a plakala. Rychle jsem zjistila nezbytnosti, ujistila Áňu, že si pro ní přijdu, až se po obědě vyspinká a... utekla jsem..

Cestou domů jsem přemýšlela nad nevděčnou rolí rodiče. Rozhodli jsme se jimi stát, abychom provázeli životem novou dušičku. Abychom ji naučili všechno, co víme a dali jí ze sebe to nejlepší, a že vlastně cílem tohoto snažení je učinit nového člověka samostatným a dosáhnout toho, že už nás nebude potřebovat. Vím, že ten okamžik je ještě daleko, ale každé takovéto malé loučení nás k němu přibližuje. Navždycky s námi prostě zůstat nemohou a já se stále utvrzuji v tom, že toto je přirozený běh věcí, že naše děti rostou, učí se o životě a připravují se na něj stejně, jako jsme to kdysi dělali my.