Když se zamyslíme nad rychlostí, s jakou lidstvo vyvíjelo své možnosti se přemisťovat z místa na místo, při skutečnosti, že převážnou dobu své existence lidé chodili pěšky, teprve později vynalezli jednoduchou loď, vůz a osedlali koně, tak raketová rychlost vývoje rychlosti cestování v posledních stosedmdesáti letech je vskutku ohromující.

Uveďme si malý početní příklad: Kdyby šlo (teoreticky) jít pěšky po rovníku, neodpočívali bychom a jinak se nezdržovali a šlapali velmi zdatně rychlostí 5 km za hodinu, pak by nám cesta, která je dlouhá cca 40 000 km, trvala 8000 hodin, což představuje 333,3 dní. Kdyby tutéž cestu vykonala plachetnice z 16. století, která prý jela asi 8 námořních mil za hodinu, a to muselo správně foukat, tak by jí cesta trvala 2700 hodin, to je cca 112 dní. Cválající kůň s jezdcem, samozřejmě bez odpočinku, by naši cestu zvládnul, při rychlosti 30 km za hodinu, za 55,5 dní. Vlak a automobil by tutéž cestu ujeli za 16 dní, to uvažujeme rychlost 100 km za hodinu, dopravní letadlo rovník zvládne za 44 hodin a raketoplán Endeavour obletí zeměkouli přibližně za 100 minut!
 
Lidský zvídavý duch, vždy když měl po ruce nějaký nový dopravní prostředek, byť ještě nedokonalý, snažil se s ním pronikat do neznáma a objevovat dosud neobjevené. Je až s podivem, jaké cesty  vykonala plavidla  jako jsou polynéské katamarány, řecké a egyptské galéry, čínské džunky, vikingské drakkary, hanzovní kogy, středověké galeony. Postupně se lidé snažili jezdit nejen po mořské hladině, ale také pod hladinou, také toužebně sledovali ptáky a začali létat nejprve se zařízeními lehčími vzduchu a vzápětí začali konstruovat létací stroje těžší než vzduch. Zde je vhodné se zmínit ještě o jedné skutečnosti: s vývojem zařízení umožňující se přemisťovat rychleji a dále, zvyšovala se také soutěživost lidí, kdo kam první, kdo rychleji, kdo výše.

Uveďme příklad: Když si lidstvo ujasnilo, že Země je kulatá a točí se okolo své osy, tak byla v zápětí nastolena otázka, jak to vypadá tam u osy a to jak na severu, tak na jihu. Vzhledem k tomu, že oba dva póly jsou zaledněné a velmi chladné, nebylo možné tuto otázku snadno zodpovědět. Zmiňme se o dvou pokusech dosáhnout severního pólu, kdy byly využity ve své době  dostupné  dopravní  a navigační prostředky. Oba dva pokusy mají také společné to, že aktéři přežili a také nikdy nebylo věrohodně prokázáno, že na severním pólu byli.

První je Robert Edwin  Peary, důstojník amerického námořnictva, narozen v roce 1856.
Druhý průkopník je důstojník amerického námořnictva Richard Evelín Byrd, narozen v roce 1888.

Robert Peary, byl jeden z prvních , který pochopil, že lodí se k pólu nedostane. Stávající plachetnice, byť již byly pro podobné cesty vybavené pomocnými parními stroji o nevelkém výkonu, neměly šanci prorazit ledovou bariéru, která se od 80 rovnoběžky trvalé nachází. Přesvědčilo ho o tom spousty nezdarů předchozích neúspěšných výprav, které převážně hledaly severní cestu z Atlantiku do Tichého oceánu. Učil se od Eskymáků, osvojil si techniky řízení saní tažených polárními psy, studoval eskymácké oblečení, možnosti a způsoby opatřování  potravy v severských podmínkách, studoval veškeré dostupné informace o počasí  v oblasti severního pólu.

Nadešel správný čas a Robert Edwin Peary vyrazil z New Yorku na lodi Roosevelt k Ellesmerovu ostrovu v Severním ledovém oceánu. Tam vybudoval poblíž mysu Columbia zimní základnu, ze které 1.3.1909 se saněmi, tažnými psy a svými pěti druhy k Severnímu pólu. 6.dubna téhož roku zřídil tábor, někde poblíž pólu, kde 7. dubna napsal do svého deníku že vidí Severní pól. Tato zvěst nikdy nebyla potvrzena, ale Peary se  z oněch míst dokázal také vrátit a to již 9.zaří 1909 do New Yorku.  Cesta mu trvala 163 dnů.

Na rozhraní 19. a 20 století, kdy novinové sloupce se plnily o dobrodružných objevných cestách, polární cestopisy zaplavovaly novinové stánky, zapsal si do svého deníčku dvanáctiletý chlapec, jemuž rodiče říkali „Ríšánek “: „ Musím být první na Severním pólu! Ten chlapec se jmenoval Richard Evelín Byrd.

Než se tento chlapecký sen uskutečnil, prodělal Richard Byrd spoustu životních kotrmelců, ale pořád to byl, jak ho charakterizuje jeho životopisec Edwin Hoyt, tvor plný snů a impulsů, muž přímé akce. Když se v roce 1925 nepodařilo Amundsenovi doletět k severnímu pólu, napnul Richard Byrd veškeré své síly, aby svůj životní cíl naplnil. Připravil sponzorovanou expedici, zakoupil letadlo, ve své době jedno z nejlepších co byly vyrobeny, Fokker F – VII – 3m, třímotorový letoun, který mohl nést dostatek paliva, aby uletěl předpokládanou vzdálenost.  Tento letoun vešel ve známost také tím, že jej Byrd pojmenoval po dceři svého největšího mecenáše  Edsela Forda, syna automobilového krále, a to Josephine Ford.

Dne 8. května 1926 bylo na Amundsenově základně v Královské zátoce na Špicberkách rušno. Den předtím přistála na základně vzducholoď Norge, se kterou Amundsen hodlal přeletět na Aljašku přes severní pól, a Byrdovi se nepovedly dva zkušební starty pro špatně navržené podvozkové lyže na letadle. Závady se podařilo s pomocí Amundsenových spolupracovníků odstranit a tak Byrd se svým pilotem Benettem odstartovali v 0,37 hodin greenwichského času dne 9. května 1926 na svůj vytoužený průkopnický let k Severní točně.

O průběhu letu jsou známa svědectví pouze od Byrda a Benetta. Faktem je, že se na základnu v Královské zátoce na Špicberkách vrátili cca v 16.10 hod téhož dne, kde byli nadšeně přivítání všemi, kdo se zde nacházeli, v čele s Amundsenem. Uskutečněný let Richarda Byrda a Flora Bennetta vzbudil ve Spojených státech hysterické nadšení i velké pochybnosti. Přesto měl ohromný vliv na rozvoj letectví, objevitelství a cestování. Od té doby uplynulo více než osmdesát let. Planeta Země je goegraficky zmapována, badatelé se vrhají do hlubin moří, do neproniknutelných džunglí a upírají oči k vesmíru.  A my, cestovatelé a dovolenkáři je můžeme v mezích svých možností následovat.