Na začátku našeho rozhovoru, bych Vám ráda vyjádřila můj obdiv.  Vím, že jste architektka, pracujete ve stavebnictví a to je zajisté velmi náročná profese. Měla bych spíše představu o Vaší dovolené jako o pohodovém si užívání někde v Karibiku. Opak je ale pravdou.

1. Co cesta do Santiaga na člověku změní?

Cesta je o poznávání krajiny, lidí, místní architektury i kuchyně. Člověk si klade otázky, jejichž odpovědi mu mohou pomoci porozumět věcem kolem sebe. Mě začala zajímat historie Španělska … která je tam viditelná na každém kroku. Líbí se mi i řeč. Na vesnicích se ještě nepodepsala globalizace. Ale hodně se staví dálnice… mnohdy jsme viděli zatím jen jizvy v krajině a polích. Za pár let to bude možná vypadat jinak. Také je to možnost, poznat více sebe sama… i svoje fyzické možnosti. A lidi, kteří s Vámi putují.

2. Cestou jste potkávali další poutníky a zajisté i lidi putující samotné. Zajímalo by mě jest-li člověk, který se vydá na pouť do Santiaga je cestou osamocen?

Lidí, kteří putovali sami jsme potkali opravdu hodně. Většinou se jednalo o chlapíky od 40, 50, 60 let… někdy i starší. Potkali jsme tatíky, kteří si týden nebo čtrnáct dní při „rychlé“ chůzi užívaly krátkodobé odloučení od rodiny. Někteří putovali i měsíc a déle. Potkali jsme i ženy, které se vydaly na pouť samy. Pouť si dle mého užívaly a nepůsobily ustrašeným dojmem. I když člověk občas může zabloudit nebo se zaleknout situace, ve které se ocitne. Večer se poutníci setkávají v Aleberge, kde mohou přespat, a připravit si něco k jídlu. Častokrát se lidé během cesty spřátelí, a část ujdou dohromady. To je také velmi běžné. Pro věřící lidi má pouť ještě jednu dimenzi. Mnohdy se po cestě modlí za své blízké a za věci, které jim leží na srdci. Věří, že jsou i na pouťi v Božích rukou. Tím pádem člověk nikdy nejde sám. Je to ale o důvěře… Velké procento tvořili manželské páry. Potkali jsme tam velice příjemné páry z Holanska, Itálie… na naše přátelé, které jsme měli to štěstí potkat ráda vzpomínám. Většinou to byli veselí lidé.

3. Je možné si na cestu vzít psa? A v případě, že ano, kde by nastávaly obtíže na cestě se čtyřnohým poutníkem?

Ve své podstatě může i pejsek být poutníkem. Ale má to své úskalí. Člověk by musel vyhledávat ubytování v soukromí, protože poutnická Alberge nejsou pro pejsky zařízena. Občas bylo putování dost náročné… člověk byl unavený, a hlavně na území Galicíe opravdu hodně prší… jestli by byl pejsek bojovník a překonal by úskalí… Občas by do toho deště ani psa nevyhnal…. Také záleží na tom, co pejsek jí. Ale granulky by se asi také daly dokupovat v místních samoobsluhách. I když sušená kýta, omelety a další tapas také nejsou špatné….

4. Plánujete i další putování? A v případě, že ano, jaký bude další cíl?

Moc ráda bych. Ale tento rok to na pořádnou pouť nevidím. Bohužel. Na druhou stranu celá Evropa je protkána poutnickými cestami. Mají svojí historii. I v České republice je hodně poutních míst. Kdysi jsme jako partička chodívají v létě na trojdenní putování, které organizoval Karel Herbs. Na to ráda vzpomínám. Letos bych chtěla uskutečnit menší poutě, víkendové spíš po Čechách. Mám už jeden tip. V Jizerských horách, Hejnice. Tam se moc těším. Ale není to ještě zorganizované.

5. Zajímali by mě Vaše představy o budoucích dovolených s malými dětmi?

Děti ještě nemám, tak uvidíme. Ale názor, ten určitě říci mohu. Lidé, kteří žijí aktivní život, mají rádi cestování a turistiku budou mít aktivní život i s dětmi. Vidím to ve svém okolí. Určitě se musí trochu dětem přizpůsobit. Ale panuje názor, že děti se mají přizpůsobovat chodu rodiny. A ne rodina dětem…V dnešní době to bývá často obráceně a to v mnoha směrech. Asi je to o kompromisech. Ale v outdoorovém vybavení je pamatováno i na děti…. A mnohé campy jsou už tak dobře vybavené, že to odvážnější rodiny nemusí odradit… pak už jen koupit malé hůlky a batůžek na svačinu, a hurá….