„…A v zimě bude venku padat bílej snížek a pak bude všechno zasněžený. A ten snížek, ten moc studí, budeme muset nosit rukavice a čepice a na krku šálu, abysme nenastydly. A budeme jezdit na sáňkách a bobovat a stavět sněhuláka…“

Při tomto vysvětlování mojí dvouroční dcerce, co je to snížek a jak to bude vypadat venku v zimě, jsem se sama zasnila. Ale jenom na chvilku…

Hned potom mě jako praktickou maminku napadlo, co všechno budu muset koupit a kolik ta zimní výbavička asi bude stát. A jak budu každý den vzteky kopat do zamrzlého auta, které nepůjde otevřít a když se mi ho přeci jen otevřít podaří, jak toho veterána budu zoufale přemlouvat, aby nastartoval a on nenastartuje a já budu vzteky bez sebe. A jestli měli pravdu ti, co strašili, že po dvou tak mírných zimách, jako v minulých letech, přijde ta pravá zima, na jakou byly zvyklé naše babičky, já budu muset nejdřív nasadit těžkou techniku a všechny svoje síly, abych to naše auto vyprostila z mohutné závěje. A  když se mi to podaří, nastane to rozmražování a startování a marnost a vztek a …Bože, jen to ne!

Ale i přes tento katastrofický scénář, který se mi vybaví při pomyšlení na zimu, musím přiznat, že někde v hloubi mé duše je pořád ta romantická zima z dětských let schovaná a tu by myslím mohlo vyvolat právě jen nadšení mé dcerušky, která si poprvé užívá sníh.

Už loni byly naše první společné kroky sněhem velké dobrodružství. Anežka uměla chodit sotva dva měsíce a ve sněhu se pohybovala spíše v horizontální poloze. Pravda, přispěl tomu možná i fakt, že chuděrka tahala na nožičkách o dvě čísla větší boty. Koupila jsem jí je v dobré  víře, aby z nich za tu dlouhou  třeskutou zimu nevyrostla. Svůj omyl jsem brzy napravila, protože ani tři kombinezky a jedna zateplená souprava nestačily vlivem jejího častého padání do sněhu schnout. Takže koupit nové padnoucí botičky byla prostě nutnost. Dneska vím, že rychlost růstu dětské nožky jsem opravdu hodně přecenila. Ty botičky z loňska jí jsou totiž velké ještě letos.

Nezapomenu na ten výraz štěstí a vzrušení, na ty vykulené oči a pusinku roztaženou do toho nejkrásnějšího dětského úsměvu, když jsme spolu poprvé sjely kopec na bobu. Jen jsem dole vysedla, hned začla divoce gestikulovat a volala: „Etě! Etě!“ Byla jsem nadšená a plna elánu jí vytáhla znovu na kopec, nacpala se k ní do bobu (čímž jsem trochu přetížila jeho nosnost) a frčely jsme dolů s větrem o závod. Áňa výskala a smála se a mě to tak bavilo… V polovině asi třetího stoupání jsem ale začla trošku funět, při čtvrtém jsem už cítila únavu v nohách a pátý kopec jsem vyšplhala s vypětím všech svých sil.  Na Anežčiny velmi naléhavé prosby jsem se překonala a zvládla to ještě dvakrát, ale pamatuji si, že jsem po našem bobování potřebovala týdenní rekonvalescenci, než jsme se zase pustily do podobné akce.

Letos to ale už bude jistě něco jiného. Anežka už totiž chůzi ovládá bravurně. Často mám co dělat, abych jí stačila a její potřeba vybít na tak malé tělíčko až neskutečné množství energie, mě velmi vyčerpává a to nejen fyzicky.

Představuji si tu idylku, kdy sedím u nás na vleku u stánku s občerstvením, zahřívám si ruce i útroby svařákem nebo kafíčkem (nebo možná grogem) a moje ratolest neúnavně pendluje na dětském vleku, na který mám výhled, a naprosto bez mé účasti a pomoci vybíjí svoji nekonečnou energii. A to „naprosto bez mé účasti“ zdůrazňuji! Já s úsměvem na tváři klábosím se známými, kteří se přišli taky oddávat zimním sportům, čímž myslím ono „vysedávání u stánku s občerstvením u nás na vleku“, poslouchám smích svojí bavící se dcerky a na její: „Mami, koukni jak jedu!“ se vždycky se zájmem otočím a sleduji tu její bobovou krasojízdu. Zatleskám, pochválím ji, jak je strašně moc šikovná holčička, že tak krásně jede a že si tak krásně hraje a nechá maminku odpočívat a popovídat si.

Ale obávám se, že jak jsem dosud zmapovala situaci, bude to asi takhle:

Sedím u stánku s občerstvením u nás na vleku a snažím se vypít si  kafe, na které jsem vystála dlouhou frontu. Chvilku bezradně pozoruji přeplněná místa k sezení u stolů a jako sup lačně vyhlížím každý pohyb odcházejících lyžařů, abych si mohla k tomu kafi sednout. Když už vidím, jak se někdo zvedá a chci běžet k onomu místu, Anežka mě zatahá za rukáv. V té ruce držím horké kafe. Opařím si stehno.

„Mami! Čůat!“, volá na mě Áňa. Kafe mi stejně žádné nezbylo, vyhodím tedy kelímek s lógrem a letím s Anežkou někam stranou, kde nebude neslušné zanechat žlutou skvrnu. Naštěstí se mi podaří svléknout těch pět vrstev dřív, než se Anežka počůrá. Obléknu ji a dám ji do ručičky šňůru od bobu. „A teď pěkně vyšlapem kopeček a pojedem spolu dolů.“ Ale Anežka zahodí šňůru, do bobu si sedne a povídá: „Mami, dělej koníčka! Tahej Áňu.“
„Na něco jsi zapomněla ,“ odopovím jí. „Maminko plosímtě dělej koníčka.“

Když tak hezky poprosila, nemůžu už nic namítat, takže chytnu provaz a za ztřeštěného poskakování a velmi věrohodného ržání táhnu bob i s Áňou do kopečka. Když jsme nahoře a já se chci nacpat k ní do bobu, abychom si to sjely spolu, koukne se na mě tim nejprosebnějším výrazem a omluvně mi říká: „Maminko, Áňa jede sama.“

Je to přeci její první zima, tak ať je to podle ní. Takže jí posrovnám nožičky, zastrčim rukavice do rukávů, upravim šálu a čepici a nasměruji bob na optimální dráhu. Chytnu šňůru, postavím se vedle bobu a rozebíhám se s ní. V tom zakopnu o hroudu sněhu a provázek se mi vysmekne z ruky. Anežka se řítí, jak šílená střela, šťastně výská a směje se. Běžím za ní, co mi síly stačí, zvedám děti, které přejela, oprašuji je a rovnám jim spadlé čepice.
Na úpatí kopce jí celá uřícená doběhnu. Vyčerpaná padnu do ledového sněhu.
„Maminko to bylo dobý!“ Eště jedem!“

Panečku, to si tu zimu tedy užijem!