Peru - rozhovor s Annou Frančeovou Tisk
Cestování
Napsal uživatel MUDr. Jitka Mašková - Švejdová   
Úterý, 24 Únor 2009 10:00

Milá Aničko, Tvé vypravování o Peru je vyjímečné tím, že je z míst, kam mnohý z nás příznivců cestování se nikdy nepodívá. K cestě, kterou jsi uskutečnila, je třeba velmi dobrá fyzická zdatnost. Vím, že jsi velmi sportovně nadaná, vím, že mnoho hodin týdně strávíš pohybem, na Tvé straně stojí Tvé mládí a pohyb se Ti stal i povoláním. Dovol mi několik otázek, které se mi nad čtením o Tvé cestě vybavuje. 

Jak dlouho trvala cesta po Jižní Americe? Jak dlouho trvala příprava na cestu a co všechno obsahovala?

Po Jižní Americe jsme cestovali 2 a půl měsíce, 3 týdny po Peru, 3 týdny po Bolívii a 4 týdny po Brazílii. Příprava byla dosti hektická, letenky jsme měnili ještě měsíc před odletem. Průvodce jsme začali studovat pár týdnů předem, ale naplánovanou cestu jsme měli stejně jen na první 2 týdny. Nejvíc s předstihem (asi 2 měsíce před odletem) jsme museli řešit očkování proti žluté zimnici. Při balení bylo asi nejobtížnější připravit univerzální "všeobsahující" cestovní lékárnu, která nám nakonec zabírala podstatnou část batohu.

Kolikačlenná výprava byla do J.A. a kolikačlenná výprava je optimální? Potkala jsi cestovatele samotáře?

Většinu času jsme cestovali jen ve dvou a naprosto jsme si  tak vyhověli. První 3 týdny jsme byly čtyři (2 páry), což je vždycky lepší na trek v horách, který jsme také podnikli. Cestovat v páru nebo jako 2 víceméně nezávislé páry je podle mých zkušeností nejlepší a nejbezpečnější. Cestovatelů samotářů je v Jižní Americe spousta, překvapivě i žen. V horách jsme ale nikoho samotného nepotkali. Poměrně často jsme se setkávali s dvojicemi na svatební cestě, respektive na svatební cestě kolem světa se zastávkou v Jižní Americe.

Cítila jsi se někdy na cestě v nebezpečí? Jak by jsi zhodnotila tuto cestu z pohledu bezpečí?

V nebezpečí snad jednou, když nás taxikář v Peru v Piscu vezl k hotelu v úplné tmě po polní cestě vedoucí kolem hřbitova. Zachvátila nás na chvíli panika, že nás veze za město, kde na něj čekají kamarádi taxikáři a společně nás okradou a kdoví co ještě. Kupodivu, cesta vedla k hotelu. V Piscu bylo před rokem zemětřesení, takže se jezdilo po nouzových komunikacích. Jinak nás nic zlého nepotkalo. Dávali jsme si pozor na věci, zbytečně nevytahovali foťák na vyhlášených nebezpečných místech v Brazílii, jako jsou Rio de Janeiro nebo Sao Paulo. Nenosili jsme žádné šperky a oblečením se snažili, když už  ne splynout s místními, tak alespoň nevynikat.

Přebývalo Vám něco ve výbavě na cestu a co Ti nejvíce chybělo?

Přebývali nám oběma kraťasy (pro jistotu jsme měli každý dvoje) a pláštěnka. Po přírodě jsme se pohybovali hlavně v Peru a Bolívii, kde nám byla spíš zima, takže na kraťasy ani pomyšlení. Ale za to nepršelo - v zimě je zde období sucha.
Naopak, velmi bychom ocenili teplejší spacáky. Na horách v noci pravidelně mrzlo a my spali jen v lehkých cyklospacácích.

Setkávali jste se s původními obyvateli a v čem byli pouční pro vás obyvatele střední Evropy?

Těžká otázka. Napadá mě možná ne poučení, ale spíš, co se mi opravdu líbilo na Brazilcích. Jejich schopnost umět se dobře bavit a užívat života. Zvláště na tanečním parketu ale i na ulici, když se nechají unést rytmy samby. Jsou výborní tanečníci. Nehledě na věk, nestydí se to pořádně rozbalit. Muž vyzve k tanci naprosto neznámou dívku a ona neodmítne, přeci proč si nezatančit!

Na co nejvíce vzpomínáš nyní půl roku po návratu z cesty po Peru?

Na naší výpravu do peruánských And. Nejdrsnější, ale pro mě také nejkrásnější zážitek z Peru. Ale vidím to tak až s časovým odstupem. V horách jsem toho měla občas "plný kecky".

Děkuji Ti za odpovědi, těším se, že nás časem zavedeš i do sousední Bolívie, Argentiny, které jste též navštívili a přeji mnoho krásných dalších cest a samozřejmě přeji i trvalou fyzickou kondici.