Při cestování po horách Slovinska a Severní Itálie narážíme na spousty pomníčků s mnoha jmény obětí bojů. Nelze kolem nich přejít bez zamyšlení. Krása hor kontrastuje se skutečností poměrně nedávné historie 1.světové války. Pan Josef Novotný je cestovatel, který navštěvuje místa bojů 1.světové války.  Tato válka byla válkou zákopovou, válkou jednotlivců, kteří zanechali doma své rodiny, válkou rychlého vystřízlivění ze všech možných ideí, snahou o přežití s těžko představitelným strádáním. Všechno toto utrpení se odehrávalo v nádherném koloritu hor – Julských Alp, Ortléských Alp a Dolomitů. Od konce 1.světové války nás dělí osmdesát dva roků, pamětníci bojů již nežijí. Většině z nás ale na těchto bojištích a na bojištích na řece Piavě zůstali jejich předci. O to cennější jsou informace, které nám přináší pan Josef Novotný. Dovoluji si tedy položit mu několik otázek.

1.  Kolik vojáků „Trojspolku“ a kolik vojáků „Trojdohody“ zůstalo na bojištích, a kolik se jich vůbec navrátilo?

2.  Došlo k vánočnímu míru z 24.prosince 1914 a následujících dnů 1914 i v oblasti bojů v horách?

Údaje se mohou lišit dle pramenů, ale zhruba je uváděno 1 700 000 mrtvých na ruské straně, 1 375 000 na straně Francie, 908 000 padlých příslušníků britského impéria, 947 000 Italů a 126 000 Američanů. Na straně Trojspolku Německo ztratilo 1 773 000 mužů, Rakousko-Uhersko 1 200 000 a Turecko 327 000 mužů.Celkově po započtení ztrát i menších účastníků války dosáhl počet obětí  8 538 000 a celkové ztráty tj. včetně raněných a nezvěstných dosáhly úděsné cifry 37 494 000 obětí. Ani toto číslo však není konečné, neboť nezapočítává oběti z řad civilního obyvatelstva. Po jejich započtení počet mrtvých stoupne nad 10 miliónů. Následná epidemie španělské chřipky oslabenou populaci zdecimovala o další, dvojnásobný počet obyvatel – 20 miliónů.Strašlivá byla rychlost umírání na frontě. To byla pro lidstvo nová zkušenost. Vlády slibovaly svým rozjásaným obyvatelům návrat domů dříve, než opadá listí. Po prvním roce války však dosáhly ztráty Francie přes 800 000 mužů a Německo na tom bylo obdobně. Ztráty Ruska a Rakousko-Uherska činily po 1 milion mužů. Měsíční náklady na válku stály Německo 2 miliardy marek což bylo o třetinu více, než zaplatilo Německo za celou válku v roce 1870-71.

Důvod této katastrofy nejlépe vystihuje exponát z muzea 1. světové války v italském Roveretu. Zdobená uniforma dragouna, včetně nablýskaného plastronu a přilby s jaguáří kůží na jedné straně a kulomet Fiat-Raveli v sedle na straně druhé. Tento kus nevzhledného, sofistikovaného železa dokázal celou krásu armády, hluboce ponořené ještě do 19. století, zmasakrovat během minuty. A tak se na verdunském bojišti umíralo rychlostí 3000 mužů denně a pokud by na  některých úsecích fronty povstali padlí muži, nedostávalo by se jim místa ke stání. Například 24. února šla do útoku 51. a 72. francouzská divize, což představovalo na 25 000 mužů.  O dva dny později činily ztráty na 16 000 mužů. V následující bitvě na Sommě ztratil britský expediční sbor během 4 hodin na 30 000 mužů a koncem dne dosáhly ztráty 57 000 mužů.

Další metla válečného pokroku – dělostřelectvo dokázalo jen u Verdunu na jeden hektar fronty vychrlit na 650 tun oceli.  Pahorek na kótě 304 byl dělostřelbou snížen o více jak 7 metrů. Francouzští dělostřelci pálili na německé postavení o rozloze 500 metrů 69 dnů a spotřebovali přes 300 000 granátů. Po boji z nich zůstali pološílení, hluší mrzáci. Na Sommě bylo vypáleno na 1,5 milionů granátů a dělostřelba trvala celý týden. Přesto ani zde nebyla fronta prolomena.

Není divu, že vojáci rychle pozbyli veškeré nadšení a pojmy jako vlast, císař byly k smíchu. Ani víra nezůstala – Bůh je opustil. Po této zkušenosti bojovali již jen za sebe.
V počátcích války – po tzv. „běhu k moři“ fronta zamrzla v zákopech. Mezi prostými vojáky se začal šířit nálada dle hesla žít a nechat žít. Formálně se několikrát vystřelí do vzduch a nepřítel učiní pro uspokojení šarží totéž. Tím i odpovídám na otázku ohledně vánočního příměří v roce 1914, kdy britští a němečtí vojáci společně slavili Vánoce. Na horské frontě, pokud vím, k ničemu podobnému nedošlo. Válka zde začala až v roce 1915 a tou dobou již zuřila válka na všech frontách v plné hrůze. Prostí vojáci po těchto zážitcích začali nepřítele, který jim způsobil tolik zla, nenávidět a navíc tento pocit posilovalo i velení bojujících armád. Italové navíc byli vnímáni jako zrádný a úskočný národ. Původně spojenci Rakouska-Uherska se ve jménu „svatého sobectví“ (Sacro egoismo- oficiální doktrína italského ministra zahraničí Sonnina)  vypověděli spojeneckou smlouvu a za příslib územních zisků přeběhli k Dohodě. Navzdory tomu, jak špatně ve válce bojovali, se jim tento krok po válce vyplatil. A tak jestli došlo k vzájemnému mírovému kontaktu mezi nepřátelskými vojáky, zapříčinila se o to příroda. Bojující vojáci obou stran byly ohrožováni lavinami, které si vyžádaly obrovské oběti (udává se 60 000). Je zaznamenáno několik případů, kdy sesuv laviny vyhnal ze zákopů vojáky obou stran do údolí, kde společně otřeseni strašným zážitkem, zachraňovali zasypané vojáky bez rozdílu uniformy.

3.  Jaký vliv na boje v oblasti Alp a Dolomit měl jediný panovník, který se účastnil bojů - Karel I. Habsburský? 

Slaboch, který nestačí na výzvu doby…. Jediný slušný panovník, usilující upřímně o mír….již tyto dva názory renomovaných odborníků ukazují na rozporuplný náhled na císaře Karla I. Navíc první republika jeho působení v Maďarsku považovala za „casus belli“. Rakouská republika se Habsburků vzdala a němečtí fašisté označili Karla za příčinu jejich porážky. Na druhou stranu je pravda, že jako hluboce věřící odsuzoval nelidské formy války, jako jediný se hlásil k papežově výzvě a jeho sociální a zdravotní reformy platí dodnes. Snad pro tyto vlastnosti byl v roce 2004 blahořečen.

Řada českých milovníků zimních sportu jezdí na lyže do oblasti Trentina v Itálii. Pokud navštívíte toto místo v létě, spatříte řadu pevností, vybudovaných v době, kdy obě země byli spojenci, nicméně obě proti sobě budovaly pevnostní val. Pevnosti jsou značně poničené těžkou dělostřelbou a poválečným rabování, kdy Itálie potřebovala železo na nové kanony, Jedinou dobře zachovanou pevností je Gschwent – Belvedere ve které je umístěno zajímavé muzeum 1. světové války. Poblíž, ukryté v lesích, se nachází rakousko-uherské polní velitelství, kde arcivévoda Karel jako velitel XX. sboru působil. Jeho první vojenské zkušenosti začali v Čechách u dragounského pluku. Po vypuknutí války působil na generálním štábu a posléze velel XX. sboru, který se vyznamenal v počáteční fázi jarní ofenzívy v roce 1916. Úkolem této „trestné výpravy“ bylo obsazení benátské nížiny a odříznutí italských vojsk, bojujících na Soči, Dolomitech a Korutanech.  Němci svoji účast na tomto útoku odmítli vzhledem ke své angažovanosti u Verdunu. Proto Rakušané stáhli z východní fronty všechny postradatelné jednotky. Útok byl veden třemi směry, kdy ve středu útočil Karlův XX. sbor a útočil dobře. Těžkým horským terénem postoupil o 30 km, obsadil italské pevnosti v okolí Asiaga a dosáhl okraje benátské nížiny. Na křídle se ovšem útok vyčerpal. Zděšení Italové přisunuli ohromné zálohy. Naopak po ofenzivě v Haliči bylo Rakousko nuceno velkou část divizí z fronty odvelet. Nastal nedostatek střeliva a potravin. Vojáci v neustávajících deštích a zimě velmi strádali a k tomu se přidala úplavice. Byl nařízen ústup a vojska se vrátila na výchozí postavení, aniž by výrazně ovlivnila válečnou situaci. Podařilo se jim jen Italy řádně vyděsit, což v Itálii vedlo k vládní krizi. Mezi zoufale se bránícími Itali byl i bývalý socialista a odpůrce války Mussolini.

Po skonu Františka Josef nastaly Karlovi nové starosti o osud mocnářství. Doma se snažil potlačit vliv náčelníka generálního štábu Konráda z Hotzendorfu, v zahraniční sféře pak vliv Německa. Uvědomoval si stále bolestněji, že osud mocnářství je ohrožen a jednal tajně o separátní mír, což mu po tzv. Sixtově aféře politicky zlomilo vaz. V očích prostých vojáků, kteří již dávno ztratili posvátný respekt z pomazaných hlav to byl potentát, který byl sice na bojištích často viděn, na druhou stranu bambula pod pantoflem, který podléhá své italské (tudíž Rakousku nepřátelské) manželce. Nařízení (inspirované Zitou) o zákazu bombardování italských měst, zvláště poté, co Italové svými bombardéry Caproni srovnali Gorizii se zemí, bylo vnímáno velmi negativně. Navíc šuškandu o „zrádkyni Zitě“ živila i německá propaganda.

4.  Znalost terénu, kondice a skialpinistické zkušenosti byly zajisté velkou výhodou. V horských jednotkách bojoval i Dr. Julius Kugy, který právě tyto vlastnosti měl. Je známé jeho působení ve válce ?

Přiznám se, že jméno Kugy mi nic neříkalo. Do Slovinska jsem jezdil jako vodák na jednu z nejkrásnějších řek – Soču. Až Slovinci, z nichž snad každý druhý je horolezec či horský turista, mi tuto význačnou osobnost přiblížili. Na počátku války mu bylo 56 let a jako zkušený horolezec a znalec terénu působil v hodnosti poručíka ve funkci instruktora.  Na dobové fotografii je vidět důstojného pána s brejličkami a býlím plnovousem uprostřed mladých vojáků 4. bosenského pěšího pluku, z nichž mnozí mají medaili za statečnost. Po bitvě u Caporetta byl demobilizován.

Obě bojující strany záhy pochopili, že ovládnutí vrcholů znamená velkou strategickou výhodu. A obě strany nasazují své horské jednotky. Na nejexponovanější místa pak nastupují prvotřídní horolezci a znalci místních poměrů – horští vůdci. Nejznámější je příběh Sepa Innerkoflera – horského vůdce ze Sextenu. Ten v čele skupiny místních horských vůdců upozorňoval na nutnost ovládnutí vrcholů kolem dominanty Dolomit – Drei Zinnen. Pro nezkušenost rakouského velícího důstojníka, který nebyl horal, Italové obsadili vrchol Paterkofelu (2744 m), odkud měli rakouská postavení jako na dlani. Innerkofler se rozhodl horu znovu získat. Strmým, horolezeckým terénem se dostal až pod vrchol, odkud hodil na postavení Italů několik granátů, které ovšem nevybuchly. Následně byl sražen balvanem, který na něho svrhl jeden z obránců (Piero de Luca – dnes je po něm pojmenována ferrata na vrchol hory). Díky barvotiskovým obrázkům rakouské propagandy se tento příběh stal známým. Italové tělo Innerkoflera pochovali na vrcholu hory, odkud bylo později přemístěno do hrobky v Sextenu. Po exhumaci prohlásil jeho syn, že otec byl omylem zastřelen vlastními vojáky. Poté, co se na vrcholu objevili italští vojáci, začal na ně kulomet z protějšího Sextensteinu střílet, přičemž zasáhl Innerkoflera. Tak skončil jeden statečný horský vůdce a jedna válečná legenda. Spory o skutečné příčině jeho úmrtí trvají dodnes.

Na závěr vysvětlení, jak je možno míti tak ponurého koníčka, navíc když je člověk výtvarníkem a celý život se zabýval krásnými záležitostmi. Pokud vás baví historie, zjistíte, že války provázejí lidstvo od úsvitu dějin. S odstupem času jde o dramatické divadlo, v němž spatříte naráz to nejlepší a současně i nejhorší v člověku. Přitom lidský tvor je vybaven agresivitou, ale zabíjení bližního svého mu není dáno. Dle poválečných výzkumů jen 20 % vojáků za druhé války střílelo na nepřítele a jen 2% psychopatů se záměrem zabít. Poznání tohoto mechanizmu spolu s obrovským posunem techniky a poznání během válečných konfliktů je to, co mne na celé věci zajímá. Jako průvodce cestovní kanceláře Praděd, která se specializuje na zájezdy s vojensko-historickou tématikou, jsem navštívil značnou část evropských vojenských muzeí, pevností a bojišť. I zde sleduji trend, kdy původní expozice znázorňující slavná vítězství a statečnost vojevůdců jsou nahrazovány novým pojetím. V něm je kladen důraz na osud prostých vojínů, na pochopení příčin a zobrazení odvrácené, méně oficiální tváře válek. Našich zájezdů se účastní i mnoho mladých, což je v době „historického bezvědomí“ dobře - snad tím odvrátíme stav, kdy ve Velké Británií 50% mladých označilo Hitlera za bývalého ministerského předsedu Británie. Jejich zájem je však mnohdy jen technický a proto je potřeba jim ukázat i lidský rozměr těchto tragedií.  

 1. Dodnes překrásnou krajinu hyzdí připomínky války. Rakouská pevnost Hermann na sočském úseku fronty.

2. Zde krajině italské Redipuglie vévodí mamutí památník obětem války. Odpočívá zde přes 200 000 italských vojáků.

3, 3a. Jedním z nelidských prostředků války byl plyn.

4. Italský těžký kanon vzor 149 G    

5. Patovou situaci se snažili armády Dohody řešit nasazením tanků. Francouzský tank FT-17 z expozice tankového muzea v anglickém Bovingtonu.

6. Na sočské frontě umírali i čeští vojáci. Pomník vojákům 18. královehradeckého pěšího pluku na Mrzlim Vrhu, který zrenovovali milovníci vojenské historie z Čech.
7. Část soukromých sbírek slovinského lékaře z Kobaridu. Většina exponátů, z nichž mnohé jsou unikáty, pochází od vděčných pacientů.

8. Tato na první pohled fádní fotografie skrývá ničivý účinek těžkého dělostřelectva a nesmírnou krutost války. Pod kříži jsou pohřbeni francouzští vojáci 3 roty 137 pěšího pluku, kteří se u Verdunu chystali k útoku. Po zásahu těžkým granátem byl celá rota pohřbena zaživa. Polohu jejich těl je možné identifikovat dle vyčnívajících pušek a bodáků.

9. I v okolí dominanty Dolomit, ve výšce přes 2500  m nad mořem, se tvrdě bojovalo. Vlevo hora Paterkofel, na které padl horský vůdce Innerkofler.

10. "Měsíční krajina" - místo těžkých bojů

11. Italské zákopy na Monte Pianu. V zimě zde dosahovaly teploty -40 stupňů a neustálou hrozbou byly laviny.

 
Josef Novotný