Přemýšlíte o další cestě za indiány?

Nabídl jsem nedávno svou  knihu skautskému příteli na Slovensku. Odepsal mi, že před nějakým časem strávil jeden den v Alert Bay, na ostrově Kormorán na Pacifickém pobřeží. Z dikce dopisu jasně vyplynulo, že to místo jsem na své cestě jistě nemohl pominout. Měl také zato, že je snad prvním Slovákem, který se kdy do těchto končin Kanady zatoulal. Možná ano! Nevím! Nevím ani, jestli byl spokojen s mým průvodcem, protože až do neobyčejného souostroví Broughton, jsme se s přítelem nedostali. Ale napadlo mě, že jestli se někdy za Velkou louži vrátím, měl bych se k indiánům Namgisům v Alert Bay či Kwakiutlům ve Fort Rupert a Port Hardy podívat. Tento národ Kwakwaka’wakwů oživil indiánskou kulturu Západního pobřeží a člověk by měl o jejich současnosti vědět více. Jo, a v Alert Bay – mimo jiné -také stojí  nejvyšší totem na světě.

Co na svou budoucí cestu na Yukon by jste nechal již doma a co vám na vaší cestě na západ Kanady chybělo?

Kdybych  se ještě někdy vracel na Yukon, letěli bychom do aljašského Fairbanksu, odkud je to do kanadského Dawson City -po silnici -jen pár desítek mil. A byli bychom čtyři, nejméně však tři. Kvůli ponorkové nemoci a také proto, že více hlav, více rozumu. Pochopitelně nás musí spojovat i společný zájem. V roce 2006 nám ve vybavení nejvíce chyběly vysílačky. Zapůjčené mobily ve vyšších zeměpisných šířkách nefungují, což slabší povahy těžko snáší. Není divu, stovky mil mezi indiánskými osadami není žádné spojení se světem. Za celý den jsme nepotkali jediné auto. Kdybyste tu pobývali - jako my-  na přelomu května a června, mohli byste prostředky proti komárům a tiplicím nechat klidně doma. Ale záleží na tom v jakém typu krajiny se právě pohybujete. Takže podle tvrzení, že zkušenosti jsou nepřenosné, nějaký ten repetent přece jen přibalte. Nejvíce nám chybělo pořádné auto. Je bezpodmínečně nutné si pronajmout terénní landouwer. Tento fakt jsme fatálně zanedbali.

Na kolik se příroda Yukonu lišila od Vašich představ?

I člověk dostatečně informovaný bývá nakonec překvapen. To je myslím dobře, protože o to snad v turistice jde – porovnat představu se skutečností, kterou nakonec může každý vnímat jinak. Mě příroda Yukonu fascinovala a nenechal jsem si tento pocit ničím zkazit. I když, vzhledem k okolnostem, jsem si ji nemohl více „osahat“, například častějším tábořením v terénu. Projížděli jsme nekonečnými lesy, hornatou krajinou se stovkami řek, jezer -v pozdním jaru – ještě pokrytými ledy, obrovskými pustinami, kde lidská stavení jsou řídká a většinou patří indiánům. Překvapily nás teprve rašící kočičky, koniklece, losy, medvědi a nekončící den, který se chvíli před půlnocí mění v pouhé šero. To se pak špatně usíná. Tísnivě působí rozlehlá území po požárech a lesnatá pohoří ponechaná na pospas lýkožroutům, se kterými tu lesáci zřejmě počítají jen jako s ekologickým činitelem. Překvapení cestovatelé jsou o tom poučováni četnými naučnými panely u silnic. Na lidskou paniku působenou ekonomickým myšlením však není čas. Část lesů sice uschne, ale život se do nich po čase zase vrátí a obnovené tu budou růst stále. Staletí pro ně nic neznamená, a je to obrovská země.

Čím Vás hlavně obohatilo setkání s Indiány?

Asi potvrzením toho, že žádný národ nezanikne, pokud si dokáže udržet svůj jazyk a kulturu. A právě indiáni jsou toho důkazem. Snesou srovnání s bílou majoritou:  žijí ve stejných typech domů, na nich stejné typy televizních antén, před nimi srovnatelná auta. Vlastní počítačovou techniku, vydávají noviny, časopisy, vlastní radiové stanice, jsou podnikateli. Mají k tomu své vzdělané lidi, správní orgány a dokonalou znalost prostředí. A vynikají i v oboru ekologie a životního prostředí.

Při jaké příležitosti staví Indiáni své totemy? Co všechno totem vyjadřuje?

Do kulturních udržovaných tradic většiny indiánských kmenů na pacifickém pobřeží Britské Kolumbie a Aljašky patří zvyk užívání totemů. Vyřezávání totemových sloupů z červených a žlutých cedrů, zeravů (tůjí) či smrku sitka, se vyvinulo v umění, které se mírně liší nadáním řezbářů a přírodními podmínkami, kmen od kmene. Zatímco u některých skupin provozuje toto slavné řemeslo už jen hrstka jedinců, někde se tomuto umění učí na domorodých  školách. Například před vyšší školou v Gitlakdamix na řece Nass, na severním pobřeží BC, v území přiléhající hranici jihovýchodní Aljašky, stojí hned několik totemů, které na školním stole nejdříve studenti nakreslili, v dílně vyřezali a nakonec i vztyčili.

Totemy Nisgů jsou řezány jako výpověď historie každého kmenového klanu, nazývaného wiln aatahl. Ale může jít právě tak o story náčelníka (nazývané adaawak). Každá figura na totemu má různý vzhled a význam. Existuje skupina různých zvířat a savců, které jsou vyřezávány tak, že vypadají běžně, nebo jen vznešeně, či nadpřirozeně (pak mají lidskou tvář). Některé figury mají jazyk vyplazený, což značí smrt. Takový totem pak obvykle označuje hrob.

Bez znalosti legend, mytologie, tradic a historie kmene se nezasvěcení nemohou orientovat v symbolice totemů. Původní kultura Nisgů byla založena na zkušenostech se „supersilou“ nazývanou Naxnok. Tito indiáni věřili v existenci „Velkého Ducha“ nazývaného Kamligiihahlhaahl , a že je Naxnok darem od něho. Existují vyprávění o dobrém a zlém Naxnok. Naxnok byl poslán učit Nisgy jak žít. Místa  superpřírodních dějů – Spanaxnok – jsou považována za svatá. Nalézají se v každém koutě teritoria Nisgů, ve vodě i ve skalách. Síla víry v Naxnok byla umenšena křesťanstvím. Nisgové často vyprávějí historky o Naxnokových zkušenostech, ovlivněných  medvědem, žábou, bobrem, vlkem a kosatkou. Tato zvířata byla pak zahrnuta do systému jejich rodů a erbovních znamení, nalézajících pochopitelně svůj význam i na totemech.

Než je řezbáři dán souhlas vytvářet totem, musí nejprve rozumět historii každé figury, která na něm bude oslavována. Řezbář a jeho pomocník se musí věnovat sami sobě, aby dosáhli jistého souznění se stromem. Řezbář jde do lesa najít vhodný červený cedr nazývaný singan, který musí mít čtyři stopy v průměru a  přes 40 metrů výšky. Když jej nalezne osloví jej těmito slovy: „Chci udělat velký krásný totem. lidé tě budou chválit a obdivovat, a ty budeš velice snadno vyřezán a ze zákona chráněn legendami a orální historií našich otců.“

Po čtyřech dnech přijde muž znovu a opakuje svou prosbu, může i zazpívat Píseň cedrového stromu. Pak navštíví své pomocníky a pokácí jej! S užitím menších a kratších klád jej smýkají k okraji lesa, kam řezbář pozve všechny tělesně schopné muže a kmen dovlečou k vodě, odkud je budoucí totem tažen lodí k vesnici, kde má být vyřezán. Když cedr dosáhne místa určení, dosvědčí -vlastníkem pozvaní hosté z okolní oblasti- jméno totemu a následuje malý obřadem. Vlastník řekne lidem komu budou erby na totemu věnovány. Pozve i svou rodovou matronu, která strom a teslicí (adze), se kterou bude totem řezán, posvětí slovy: „ Wy woh! – Začněte!“

První procedurou je odstranění kůry. Je odřezán asi palec lýka k dosažení hladkého povrchu dřeva. Odstraněny jsou i postranní suky, zbytky větví. Potom „U“ dlátem řezbář vyřeže jádro stromu. To je prevence, aby se nezlomil po vyschnutí.  Nyní je připraven přijmou svůj dizain. Běžně jej má řezbář při ruce načrtnutý na přiloženém plánku. K práci užívá teslice, sekery a nože. Dílo si může vyžádat i  4 měsíce. Když je totem hotov, je vyhlášeno datum jeho vztyčení. Vlastník uspořádá tradiční slavnost.

Poté, co je totem dokončen, je posvěcen a řezbář do něj „vloží dech života“. Dostane tak za úkol chránit historii kmene. Pozvaní hosté jsou přivoláni, aby pomohli odnést totem na místo zasazení do země.  Jedna osoba je pověřena řízením davu, který totem nese. Ředitel zahájí přenos se slovy: „Hleďte být pozorní, postupujte opatrně. Jsou to naši historičtí dědové, které nesete. Važte svůj čas. Buďte opatrní!“

Procesí dojde pomalu svého cíle, na totem jsou přivázána lana a ten je postupně vztyčen v součinnosti všech, řídících se přesnými pokyny hlasatele. Duní bubny a lidé společně zpívají. Jakmile je v zemi upevněn, přistoupí náčelník, aby ohlásil jeho jméno celému kmeni, všem jeho klanům, spolu s vysvěcením. Následují už jen promluvy hostí a dalších členů rady. Shromáždění pokračuje všeobecnou slavností, při které náčelník hovoří o významu totemu, rodiny předají dary všem pozvaným hostům, jako dík za to, že jim pomohli totemový sloup nést a postavit!

Vidíte nějakou podobnost mezi totemy indiánů a římskými sloupy  – sloupy vyjadřujícími skutky vítězů.
Jsem laik a těžko mohu soudit, když mi navíc uniká znalost antického umění. Je však známo, že indiánský kmen Tahltanů v severní Britské Kolumbii vztyčoval také vítězným náčelníkům totemy. Zdejší kmenové válečné šarvátky však neměly rozsah římských výbojů a nebyly vůbec časté. Případné analogie by byly přehnané. Ale může být i jiný úhel pohledu na cedrová umělecká díla. Totemové umělecké formy, které jsou typické a zároveň unikátní v této části světa, jsou například, podle francouzského antropologa Claude Lévi – Strausse, ekvivalentní umění Řecka či Říma.

Jaké máte hlavní rady pro budoucí cestovatele na Yukon?

Radit si rozhodně netroufám, protože se za skutečného cestovatele nepovažuji, i když jsme částí Alberty, Yukonu a Britské Kolumbie urazili autem více než 8.500 kilometrů. Řidičům by snad poradil kamarád Vašek, řidič z povolání, já jen připomenu pronájem pořádného terénního vozidla. Rozhodně se neobejdete bez podrobných silničních map. Počítáte-li s jiným typem turistiky, jsou k disposici mapy vybraných regionů pro vodáky, horolezce, rafting, pěší návštěvníky národních parků atd., atd. Dobrá mapa a pochopitelně schopnost ji správně užívat, je základ. A to se týká dvojnásob Yukonu, kde tolik silničních tahů není a jedno chybné odbočení, znamená –v lepším případě – zajížďku sta mil.

Lépe to v tuto chvíli nesvedu. Mám virózu, trápí mě bolesti v krku a horečka. Uvědomil jsem si, že kdybyste musela čekat až se uzdravím, asi by Vás trpělivost přešla. Kromě toho jsem zvyklý sliby plnit.

Ivan Hiawatha Makásek