Pane Svobodo, děkuji Vám za Váš článek „Kopce, koření cyklistiky“ z 30.dubna, kterým jste obohatil náš časopis Cesta.  Vaši knihu "Toulám se dál" jsem přečetla jedním dechem a dovolte mi, abych Vám vyjádřila můj velký obdiv. Cyklistika  se Vám stala ne jenom osudem, ale u Vás dostává další smysl. Trénujete, jezdíte, stoupáte „na bednu“ – jak skromně nazýváte stupně vítězů. Vyhráváte nad kilometry, dalšími závodníky, ale i nad roky, které přibývají. A mimo toho při svých cestách na kole za poznáním po Čechách, po Evropě na sever, západ i jih, ale i na dálkových cestách na Ukrajinu, do Tunisu a na Island máte oči otevřené a vnímáte s pochopením a úctou i své okolí. A také se mi líbí, že každý Váš dálkový výlet má i další smysl, například poznání míst, kde žili Vaši oblíbení hudebníci.Dovolte mi tedy několik otázek:

Co nejnutněji potřebuje cyklista na dálkové jízdě?

Zdraví a kolo připravené na 99 procent /na sto to nikdy nejde, vždy se nějaká chybička vloudí/. Trpělivost a dobrá nálada dokáže pak to jedno procento zmáknout. Je větší umění být sám než ve skupině. Když jsem byl na Islandu, tak jsem se bavil sám se sebou, nadával jsem si, občas se i pochválil /ale to bylo málokdy/, zpíval jsem si Bobkovu "Veď mě dál cesto má" a občas se podíval na talisman, obrázek své tříleté dcerušky a když zafoukal vichr, tak se radšï dopředu vyválel v lávě a blátě, než abych za cestou spadnul do prolákliny po zemětřesení, kde by mě už nikdo nenašel....

Kde jste byl nejdál? Která cesta byla nejdelší na kilometry a na počet dní ?

Nejdál? Na Nordkappu, na nejsevernějším bodě Evropy dosažitelném po silnici z Helsinek tam a zpátky. Bylo to v roce 1977 s životním kamarádem Jirkou Říhou z Jihlavy, s nímž jsem se poznal ve dvacetičlenné cykloexpedici do Tunisu ve tříasedmdesátém. Měli jsme být bráchové.

No nejdál... Island je dál, blíž k Americe, ale tam jsem ukroutil ve čtyřiasedmdesátém k tisícímu výročí objevení ostrova jen 1700 km /1500 na obježné jízdě a 200 km na cestě z Reykjavíku do Thingvelliru, místa prvního parlamentu na světě/, zatím co s devizákem 150 dolarů na osobu jsme s Jirkou zvládli vlakem do Gdaňska, lodí do Helsinek tam a zpět a na kole 3 500 km. Obě cesty, má samostatná a s kamarádem trvaly shodně měsíc.

Byli vždy domorodci přátelští? Liší se lidé podstatně ve střední Evropě, na Islandě, na Ukrajině, v Tunisku ?

Fakt byli všude fain! Třeba v Norsku 1968. Jel jsem poprvé na sever. K polárnímu kruhu. To jsem jel s Pepou Bychyněm, opravdovým cyklobourákem. V pěti letech dostal obrnu a ta mu zůstala v prstech pravé ruky a v levé noze. Než si otevřel dlaň, aby se mohl chopit řidítek chvilku to trvalo, než přehodil nemocnou nohu přes rám a usedl taky kapánek dýl, ale když šlapal, tak mu to fakt jelo a opravdu frčel. Zastavili jsme u jedné farmy pro defekt a požádali o hasák a kladivo. Pán domu potřeboval odjet s rodinou, po opravě jen zabouchněte a ahoj! Z našeho hlediska dost zajímavé, není-liž pravda?

V Bavorsku mne paní pozvala na noc do domu, já s díky odmítl, abych neobtěžoval, a jejího muže požádal, abych mohl přenocovat ve spacáku v konírně. Paní se trochu podivila, ale nakonec svolila a pro hosta po manželovi mi poslala večeři i s pivem do mého romantického ležení. Fotka z té příležitosti mi nechybí.

V Tunisu se expedice dvaceti cyklopoutníků na radu domorodců v jednom pustém místě uchýlila na policejní stanici. Ve věznici na poušti nikdo zrovna nebručel, šéf a jediný polda v jedné osobě nás nechal na nádvoří přenocovat. Ač muslim něco upito měl a chtěl se s námi  bavit a pak přinesl magneťák, abychom mu něco zazpívali. Došlo na pár národních písniček a také na tuto kapku rozvernou. Snad ji znáte: "Čtyři myšky v jedné díře, jedna druhé...atd." Konstáblovi se to zpívání líbilo, za chvíli jsme byli jeho kamarádi a on náš.

Na Islandu jsem se v romantických noclezích vyžíval. Za mohutnou lávovou zdí si povídal ledovec na cestě k mořské zátoce, jeden z mnoha odštěpků nejmohutnějšího evropského ledovce Vatnajokkul, ale byl jsem pozván též do domu profesora Thorsteinssona v Kopavoguru - do voňavé postele. Tu jsem u váženého historika nemohl odmítnout, ale jinak jsem vyhledával jen přírodu a při dešti farmy a společnost sedláků.

Bylo mi ctí, že jsem se na popud Tekknesk-islenska Felagidu, tedy Československo-islandské kulturní společnosti, dostal jako cyklistický viking do novin a podepsal se Mirkovi Mikulčákovi, jenž byl do roku 1948 vyslancem Baťova Zlína a prodejcem světoznámé obuvi právě v Rejkjavíku, aby po únoru 1948 zůstal a stal se islandským občanem a vyhledávačem lidí, kteří kdy potom navštívili Island. Ukazoval mi knihu návštěv svého bytu. Četl jsem jména Dr. Václava Smetáčka, dirigenta FOK, houslisty Josefa Suka, šachisty Vlastimila Horta a trenéra národního islandského mužstva v judu Michala Vachuna. Naparoval jsem se jako kohout, když Mirek mě vyzval, abych se též zvěčnil... I stalo se.

A finále? Podkarpatská Rus! Staří lidé ještě vzpomínali, že dvacet let byli občany Československé republiky, pohostili a pozvali k přenocování. Na vlastní žádost jsem spával ve stodole nebo ve chlívě nad voňavě vybuchujícími plackami výtrusů nebo v ovčíně mezi pobekávajícími ovečkami. Jako měšťák se přece v peřinách válím furt, tohle je ta správná romantika poutníkova!

Pane Svobodo, děkuji za krásné vyprávění z Vašich cest a těším se na pokračování rozhovoru s Vámi příští měsíc.