Sinajská poušť je fascinující. Jasné světlo, neustálý vítr, prach z rozdrcených skal a ostré pižmo velbloudí srsti se mi vybaví pokaždé, když si na ní vzpomenu. Netvrdím, že bych tu, po vzoru beduínů, mohla žít; to tedy nemohla, ale moc ráda se sem vracím. 

Když jsem psala v knížce Zpěv draků pasáže, kde byly popisovány Rudé hory, měla jsem před očima právě Sinaj. Není to totiž taková ta fádní poušť typu Sahary, kde je jen písek, písek a zase písek, kdepak. Tahle krajina je tvořena skalami, které vypadají jako stoličky prehistorického zvířete, pokroucenými stromy, které mají kupodivu sem tam nějaký lístek a stepními běžci – rostlinami, které se po vytvoření semen uvolňují z kořenů a jsou větrem hnány někam jinam. Cestou se z nich sypou semena, z nichž každé tisící má šanci na vyklíčení… Málo co a málo kdo je schopno v takovém prostředí přežít. Beduíni, jejich kozy a velbloudi to umí.

„Míšo a co tu ty velbloudi žerou?“ Tak to bych taky ráda věděla, ty můj zvídavý vnuku Šimone. Nejčastěji jsem je viděla žvýkat kartónové krabice (prý obsahují spoustu celulózy), ale to ti nemůžu říct, protože bys mi nevěřil. Jedeme minibusem na „beduín diner“, které má zpestřit náš zájezd do Egypta a on má spoustu otázek. Jindy by mě to těšilo, ale dnes mě zahání do úzkých; na většinu z nich nedokáži odpovědět.

Projíždíme okolo shluku vepřovicových domků obklopených odpadky. V přístřešcích z vlnitého plechu jsou zaparkována terénní auta, takže romantická představa nomáda pouště, sedícího výhradně na velbloudu, bere za své. Šimon si toho naštěstí nevšímá, protože s kamarádem řeší otázku večerního menu. Tiše doufám, že nebude očekávat obalované kuřecí řízky s bramborovou kaší.

Jsme na místě. Všechno je tu „jako“ pravé – zástěny utkané z velbloudí srsti, koberce spletené z proužků různobarevných látek, ohniště, kde v konvici probublává mátový čaj a na plechu se připaluje placka z mouky a vody. V pozadí připravuje jeden z mužů kozí maso na grilu. Balený zeleninový salát je patrně kupovaný v supermarketu… Ale co bych tak asi chtěla? Aby se tu čas zastavil a oni chodili v bederních rouškách jako otroci za časů Tutanchamona?

Ale velbloudi jsou praví. Leží na písku a důležitě přežvykují. Zarazí mě, jak jsou velcí. Obrovský tmavý samec zlostně funí, když ho chci pohladit. Nemá dnes dobrou náladu, to je na něm vidět. Nejraději by se divoce dvořil drobné béžové velbloudici s vlahýma očima, jenže má smůlu, musí si vydělat na tu papundeklovou krabici k večeři. Beduíni nás posunky zvou k projížďce a na mně, jak jinak, vyjde ten obr. Asi se domnívají, že na něčem menším bych vláčela nohy po zemi. Šimon se uvelebuje v sedle sympatické, skoro bílé velbloudice a já mu závidím. Sedla jsou koncipována pro drobné a hubené beduíny, nikoliv pro slovanské postavy. Stěží se do něj vejdu a když Obřík vstává (napřed se vztyčí na zadních, pak přidá přední), dloubne mě do zad dřevěný kolík, kterým je vpředu a vzadu sedlo opatřeno.

Vydáváme se na pochod. Jsem strašně vysoko, najednou je svět jiný, trochu menší nebo co. V houpavém velbloudově pohybu je cosi vznešeného, vyjímečného a já už vím, jak se cítili vládci a vojevůdci v sedle jízdních dromedárů. Mám chuť vykřiknout: „Jalla“, a pustit se tryskem k obzoru... Jenže to nepřipadá v úvahu. Každý velbloud má svého vůdce, který pečlivě dozírá na to, aby host seděl, nevrtěl se a hlavně nespadl. To by byl krajně nevhodný a turistický ruch ohrožující moment. Dívám se na Šimona, který má určitě ty samé pocity, to není nic divného, vždyť je to můj vnuk. Oba jsme stejní romantici a snílkové. I jemu se hlavou honí vidina nějakého dobrodružství… nebo alespoň malý zážitek.

A je to tu. Velbloudi se zastavují a na pokyn beduínů uléhají. Muži se jim věší na krky a chrčí příkaz – lehni. Je zajímavé, že stejný zvuk, jakým je motivují, vychází velbloudům z hrudi, když sebou praští o zem. Takže také podmíněný reflex, jenže tady asi o I.P.Pavlovovi nikdy neslyšeli. Zvířata si poněkud neochotně lehají – napřed se prudce prolomí vpředu, pak přidají zadek a já si málem překousnu jazyk. Šimon se nahlas chechtá a seskakuje z velbloudice jako rodilý nomád. Já lezu ze sedla o poznání pomaleji. Masíruji si otlačený kříž a přemýšlím, čím obdarovat beduína, který se na mě dobrácky šklebí. Prohrabuji tašku a objevuji oranžový patent na permanentku na lyžařský vlek. Má samonavíjecí šňůrku a černý nápis – VRCHLABÍ. Muž si ho nadšeně špendlí na burnus a já cítím škodolibou radost – to budou příští turisté koukat, až jim bude vodit velblouda beduín s plackou na permici na českou sjezdovku.