Jedu lanovkou na Medvědín. Je krásné odpoledne, výhled na hory i údolí…Přemýšlím,
kterou sjezdovku si dám jako první a najednou mě přepadne takový malý, maličký smutek. Už nikdy neuvidím Madesimo. 

Před dvěma lety mi nabídl kamarád Petr, ať jedu s ním a jeho přáteli lyžovat do Itálie. Moc mě potěšil. Už delší dobu jsem přemýšlela o tom, že bych chtěla vyjet na lyže do nějakých vyšších hor, než jsou Krkonoše. Někdy jsem neměla peníze, jindy zase nebylo s kým. Vysoké hory jsem si užila na „skialpech“ – ale to je něco úplně jiného. Chtěla jsem si to „užít v pohodlíčku“. A to se podařilo.
Protože to bylo „poprvé“, trochu jsem se bála – jak zabalit co nejúsporněji s sebou (aby mi nic nechybělo v případě mrazu či deště), jak se domluvím, jak to zvládnu na cizích lanovkách – ale nebylo čeho se bát. Cesta autem na místo byla dlouhá. Přes Německo, Rakouskem i Švýcarskem. Ale okolí silnice ke Sv. Mořici a přes Majola pas stálo za podívání. A pak už začala „Italia mia“. Nechci psát článek do turistického průvodce, ani doporučení „tam musíte jet“. Naopak – tahle krajina je sice objevená, ale proč by musela být turisty přelidněná? To už by nebyla taková romantika, která tam dosud zůstala. Ze zasněženého pasu (byl začátek března) jsme sjeli do Chiavenny, kde kvetly růžové třešně (?) a keře zlatého deště. A znova nahoru, serpentinami vystoupali do vesničky Campodolcino, schované mezi kamennými stěnami hor.

A pak už začal můj lyžařský sen: bydlení v hotýlku, kde se člověk musí starat jen o to, kdy bude odpočívat a kdy sejde k snídani či večeři – a celodenní lyžování na bílém manšestru. Snad proto, že nad námi bděla zlatá Signora Europa (socha stojící nad začátkem areálu), se nikomu nic vážnějšího nestalo. Prima ježdění a proplétání se mezi různými sjezdovkami: „práce“ na těch náročnějších a „vození se“ na lehčích. Skvělé bombardino, pizza, calimero na občerstveních. „Třešničkou na dortu“ se stal výjezd lanovkou na Pizzo Gropera, užívání si jízdy do bílého údolí Val di Lei a sjezd neupravovaným žlebem zpět – ať to stihneme posledním Ski Expresem dolů. Všude byl příjemný personál, usmívající se lanovkáři – a ta možnost „zahodit“ lyže i třeba batůžek u občerstvení a nebát se o ně! Dlouho jsem nechtěla věřit……Bylo to jako „opláchnout“ si mozek. Tělíčko si krásně zničit a hlavu mít čistou! Ještě dlouho jsem vzpomínala –  nad deníčkem cesty, nad fotkami, albem…..

A příští rok jsme jeli zas, téměř ve stejném složení. Vraceli jsme se do milých, známých míst. „Naše“ Madesimo, malé a útulné nás opět přivítalo a zážitky nezklamaly. Letos nejedeme. Z různých důvodů většina účastníků letos vzdala, i když rozhodování bylo těžké. Jestli příští rok pojedeme zase lyžovat, zvolíme jiné středisko. Už to tak bylo naplánované, abychom poznali i další oblasti. Budou možná daleko atraktivnější, počet kilometrů sjezdovek delší a cesta k nim třeba nebude tak daleká. Ale pro mě bude mít Madesimo vždycky místečko v srdci. Ciao Madesimo, ciao Valcchiavenna!

Poznámka: říká se,že týden v zimě na horách je jako tři týdny v létě u moře. Je to pravda!