Ačkoliv se to nezdá! Řeknete si – jakápak námaha.Takový sjezdař má vždycky u nosu auto, popřípadě ve větších střediscích skibus a na svahu lanovku či vlek! 

Ale – vždycky se najde nějaké „ale“. V minulých (takřka dávných) dobách byly lyžařské boty daleko lehčí. Zažila jsem v dětství ty gumové, ošklivé, okrovohnědé, pak kožené (jen nad kotník), stále na zavázání. Následovaly kožené „komíny“ – už s přezkami a teprve potom přišly na řadu plastové. A stále těžší a těžší. Teď už z nich ani sama svými prstíky „botičku“ k usušení nevytáhnu, musela jsem si zakoupit „oteplouše“ – jak se všeobecně říká vysoušecím válečkům (výborná věcička).

S lyžemi je to zrovna tak.Od dřevěných přes další typy – taková carvingová lyže s vázáním, kterému říkám „strojovna“ – ta má nějakou váhu!

Nynější lyžařské oblečení, i když nadmíru „funkční“, také není z nejlehčích a navíc přibyla ta helma! Nejen, že vesměs nesluší, ale přidá skoro půl kilča na hlavu! Ale co se dá dělat: nejdřív jsem se lyžařům s helmou usmívala (kromě závodníků, samozřejmě). Pak, na nátlak mladých, kteří toto berou jako „být in“, nejen věc bezpečnosti, jsem si ji pořídila. A teď bez ní na sjezdovku téměř nevyjdu. “Co kdyby“, říkám si. Svému lyžařskému umu sice dost věřím, ale cizímu ne. Řekla bych, že určitě polovina úrazů na sjezdovkách vzniká srážkou s druhým lyžařem nebo snowboardistou.

Tak tohle je ta první dřina, ta nepříjemnější. Nesete sami vlastní výbavu a kolikrát ještě táhnete lyže vlastních dětí či vnoučat, zamilovaní snad i lyže své partnerky (doufám, že ne naopak)… A pak přijde ta dřina krásnější! Nahoře se postavit na začátek sjezdovky, pohlédnout dolů – trošku si vytipovat, kudy pojedete, ono to pak stejně vyjde jinudy – a odpíchnout se… Pak si párkrát „odbruslit a už se jede dolů!

O víkendech to není jen tak. Sjezdovky v lyžařských centrech jsou přeplněné (zvlášť ty lehčí). Říkám tomu „jak na koupališti“ – každé tři metry člověk. To se musí pořádně hlídat, aby se jeden propletl mezi začátečníky, dětmi, lyžařskými školičkami, instruktory s klienty, riskující mládeží a alespoň trochu si plynně zajezdil.

Ale jindy, když nápor lidí poleví, sjezdovka je „manšestrová“, nebo – znáte to – na pevný podklad napadlo pár cenťáčků prašánku! To si lyžař užívá! Já si tedy zpívám (a nejsem sama), někdy potichu, někdy nahlas. Ono se to podmiňuje i rytmem oblouků. No a tohle už jako dřina nevypadá, že? ALE JE! Protože těch sjezdovek musíte sjet co nejvíc!Abyste doma, až budete sedět nad grogem, nohy na křesle, protože bolí (a nejen ony), si mohli říct: “To byla ale dřina! Stálo to za to? Stálo!“