Dnes si budu povídat s paní Danuší Spálenskou, která spolupracuje s Ordinací léčebné rehabilitace Zdravá záda jako fyzioterapeutka. To však není důvodem našeho rozhovoru. Na paní Spálenské nás totiž zaujala její sportovní minulost. Bývala velmi dobrou a úspěšnou sáňkařkou. A řekněte – kdo z nás se může pochlubit tím, že nás reprezentoval na olympiádě?

Představte, prosím sáňkování i nám laikům, kteří máme se sáňkováním zkušenost maximálně tak z dětských zimních radovánek.

Začnu tak trochu zespoda. Korytu, v kterém se jezdí, se říká sáňkařská nebo bobová dráha. Jsme sáňkaři, pak jsou bobisti a skeletonisti. Rozdíl je v tom, že bobisti tam sedí, mají před sebou kryt – to asi lidi většinou znají, když jedou korytem dráhy, tak je rachot, jako když se blíží bouřka. Potom jsou sáňkaři. Máme saně, které jsou asi tak 10 – 15 cm vysoké a na nich ležíme tak, že když jedeme dolů, tak máme nohy dopředu. Skeletonisti mají skeleton. To je takové… no k bobům se to nedá přirovnat ani náhodou, k saním moc taky ne. Ti leží na tom skeletonu na břiše a mají hlavu dopředu. Skeleton se jezdí hodně ve Švýcarsku a lidi tam na závodníky dokonce sází.

Lidi jsou zvyklí jezdit na saních, které jsou většinou vesměs takové rohačky, což jsou malé saně, vpředu ohnuté. My máme saně, které když položíte, tak jsou vysoké těch 15 cm, nemají rohy, jsou vpředu zúžené jakoby do špičky a my na tom rovně ležíme nohama napřed. Saně mají dole kování a jede se po hraně.

Kdy se zařadily sáňky mezi olympijské sporty?

Saně byly zařazeny do olympiády v roce 1964 v Innsbrucku a bobisti, ti tam jsou, myslím  od roku 1924. My jsme teď oddělení. Je sáňkařská federace, bobisti a skeletonisti mají svou federaci. Skeleton se vrátil jako olympijský sport v roce 2002.

Můj otec byl v sáňkování „děsnej“ funkcionář, ten v roce 1950 tady na Smržovce založil sáňkování, potom i v roce 1972 začali stavět sáňkařskou dráhu. S mým otcem jsme chodívali hodně na besedy po školách a všude. Takže vím, že první záznamy o sáňkařských závodech jsou z roku 1896, to se jezdilo dolů směr Hejnice, jako na druhou stranu Jizerských hor. Pak v roce 1914 bylo mistrovství Evropy v Liberci, kde byla postavená sáňkařská dráha.

Jezdí jen jednotlivci nebo jsou i vícečlenné posádky?

Teď je to tak, že jsou buď jednotlivci nebo dvousedadlové saně. A dvousedadlové saně jezdí jenom chlapi, ženský ne. Já když jsem byla malá, tak se jezdily i dvojky ženský a potom smíšený. Jenže ono jezdit dvojky není žádná legrace, protože ten zadní leží a ten před ním si přímo lehne na něj. A když jsme my ženský ležely vzadu, ona to je tíha, když si na vás lehne takový osmdesátikilový chlap.

A proč to nebylo obráceně?

Protože ten přední řídí. A ten zadní je tam v podstatě jenom jako zátěž. Ten se tam nesmí hýbat, musí jenom ležet a jenom drží hlavu přitaženou k tělu. Vlastně nevím, proč se jezdí dvousedadlové saně. Je fakt, že styl jízdy je trochu jiný než u jednotlivce. Když je olympiáda, tak naši se spíš umísťují lépe na dvousedadlových saních. Na poslední olympiádě byl jednotlivec myslím čtyřiadvacátý. Ve dvojkách byli myslím třináctí.

Tím se dostáváme k trofejím a úspěchům. Jaké si pamatujete úspěchy českých sáňkařů? Jaké jsou Vaše?

Ve dvousedadlových saních máme juniorské mistry světa a v jednotlivcích máme třeba juniorské mistry Evropy – to jsem byla třeba já, ještě jsem potom byla druhá na juniorském mistrovství Evropy. Ve dvojkách byli kluci šestí na olympiádě, já jsem byla taky šestá na olympiádě.

V jakém roce jste byla na olympiádě?

Já jsem v roce 1968 byla v Grenoblu, tam jsem byla šestá. V roce 1972 se jelo do Sapora, to bylo v Japonsku, jenže ono se tenkrát šetřilo, tak řekli, že sáňkaři nepojedou, i když my jsme měli tenkrát docela dobrou výkonnost. Tak na té olympiádě jsme nebyli. A byli jsme až v roce 1976 v Innsbrucku a tam jsem byla desátá. Tam myslím, že kluci byli ve dvousedadlových saních šestí. Některé výsledky pamatuji, ale všechny ne.

Jakých Vašich triumfů si nejvíce vážíte?

Tak asi nejvíc si považuji třetí místo na mistrovství světa, to bylo ve Švédsku v Hammerstrandu v roce 1975. To byl asi největší úspěch. Pak asi šesté místo na olympiádě v Grenoblu. Rok 1968 byl docela dobrý, to jsem vyhrála mistrovství západního Německa. A pak ještě třetí místo v Alpském poháru.

Dostala jste za 6. místo na olympiádě nějakou výhru? A celkově, měla jste ze sáňkování nějaké hmotné nebo finanční odměny?

Dostala jsem diplom a jinak, si myslím, nic. Já se teď musím smát, když sportovci vyhrávají tak velké peníze. Za třetí místo na MS jsem dostala šestset korun a skleněnou mísu. A jela jsem do Prahy, tam mi oficiálně gratulovali. Tenkrát nefungoval ani sponzoring jako je dnes.

Jak jste zvládala školu a sport a později práci. Neměli s tím zaměstnavatelé problém?

V 68. jsem nechodila 3 měsíce na gympl a učitelé na mě byli hodní. Já jsem potom maturovala a to mi vycházeli vstříc.

No a potom, když jsem chodila do práce, to jsem dělala v Tanvaldě v nemocnici rehabilitační sestru, tam byl primář Lehraus a to byl sportovec každým coulem, ten mi strašně vycházel vstříc. Na každý výjezd jsme museli mít povolení ze všech světových stran. Ale já jsem měla toho primáře Lehrause, byl to velký komunista, ale na všechny ty předpisy kašlal. Když jsem k němu přišla, přinesla jsem mu papír, že někam jedeme, to bylo v zimě každou chvíli, vždycky mi to bez problémů podepsal, měla jsem kliku.

A proč jste si vybrala povolání fyzioterapeutky místo toho, abyste třeba profesionálně trénovala bobisty?

Já jsem dělala přijímačky na fyzioterapii do Prahy v roce 68. A tenkrát 21. srpna přišli Rusáci a přijímačky jsem dělala 25. Tak možná i díky tomu, že tam nebylo tolik lidí, protože jinak tam byl docela „nábuch“, jsem se tam dostala. A v 70. roce jsem nastoupila jako fyzioterapeutka do nemocnice v Tanvaldě. Tenkrát jsme byly rehabilitační sestry, potom rehabilitační pracovnice a teď jsou fyzioterapeuti.

Jsem ráda, že jsem dělala rehabilitaci, i když jsem předtím chtěla jít na Fakultu tělesné výchovy a sportu. Ale když si uvědomím, že bych teď třeba dělala trenérku saní nebo něco podobného, tak to bych asi neměla šanci. Protože sáňkařů je málo, svaz nemá tolik peněz, aby vás platil, a navíc když jste trenérka, tak vám kdekdo nadává. To máte třeba i u hokejistů, fotbalistů, když nezahrajou dobře, tak vás vyměněj a trenér jde „do Prčic“. Je to takový…, pořád se někomu musíte ospravedlňovat. Nikdo do toho nevidí a každý vám do toho kecá. U nás je každý odborník a hlavně na to, čemu vůbec nerozumí. Myslím, že zaměstnání jsem si nevybrala špatně.

Je sáňkování nebezpečné? Jak je to s úrazy? Měla jste vy nějaká zranění?

V té, době, kdy jsem jezdila dobře, jsem hodně trénovala. Chodila jsem i sama na dráhu, kontrolovala jsem si průjezdy zatáček. To je důležité, najít si průjezd, abyste nejela moc vysoko nebo nízko, když nějakou zatáčku projedete blbě, tak se můžete i zabít. Zrovna včera mi někdo říkal o tom klukovi snad z Gruzie, co se zabil na minulé olympiádě. Já si myslím, že měl asi málo naježděno. To se stává, on byl při výjezdu ze zatáčky vysoko nahoře, hodilo ho to do protimanťáku a už lítal vzduchem.

Já jsem si jednou zlomila kotník, když jsem přelítla zatáčku. Ale asi takový můj největší úraz se mi stal v Mariánských lázních. Tenkrát jsem projela jednu zatáčku tak podobně špatně, jako ten Gruzínec a ta mě hodila do protimantinelu a já jsem jela obličejem po ledu. Měla jsem z toho utržený nos, mám to tady ještě trochu vidět, no a všude modřiny, pod očima a tak. Nos jsem měla zlomený a musela jsem asi vypadat pěkně, protože když mě dovezli sanitou do nemocnice na chirurgii, kde bylo úplně narváno, všichni lidé, jak mě viděli, se rozestoupili a udělali mi pěšinku až ke dveřím.

Nejlepší na tom bylo, že tohle se stalo v sobotu a v pondělí jsme už jeli do Königsee na mistrovství světa. Jak jsem přišla z nemocnice, lékař chtěl, ať znovu sjedu dráhu. Protože, znáte to, když se někdo vybourá v autě a potom hned nezačne řídit, tak se v něm probudí strach. A tohle je stejné. Tak jsem teda jela, ale ten strach jsem měla tak strašný, že už vím, co to znamená, když se vám strachy podlamují kolena. A sjela jsem teda dolu, čas nebyl dobrý, ale sjela jsem!

A vypadala jsem strašně. Měla jsem sešitý nos, celý zalepený a obličej samá modřina. A na hranicích koukali do pasu, na mě, do pasu na mě a podobná jsem si nebyla ani omylem. Vypadalo to, že mě tam ani nebudou chtít pustit. Nakonec mě ale pustili. A na závodech mě potom každý fotil, musela jsem vypadat, jak blázen.

Jakou rychlostí se vlastně na saních jede?

Záleží na tom, jak je sáňkařská dráha postavená. Tady na Smržovce před cílem se jede asi 100 km/h. Ale pak jsou i sáňkařské dráhy, kde třeba jedete 120, 130.

V takové rychlosti jsou asi potom chyby fatální. Zažila jste tedy nějaké smrtelné úrazy někoho z okolí?

Zažila jsem dva lidi, co se zabili. Přede mnou to byl jeden Polák, to bylo v Königsee, vyletěl ven z dráhy a narazil do stromu. Ten byl na místě mrtvý.  A pak v 75. nebo 76. roce zase v Königsee, tam byla dráha hodně rychlá, se zabila Italka.

A jak se vlastně saně řídí?

Já, když jsem začínala jezdit s dětmi, tak jsem s nimi začínala na cestě a učila je řídit nohama. Potom ale, když jedete velkou rychlostí, těch 100-120, to už nohama řídit nemůžete, to byste vylítla. Pak stačí natočit hlavu a tím se zatlačí ramenem na saně. Saně jsou pohyblivé a ten pohyb se do nich přenese.

Jak se saně brzdí?

Brzdu saně nemají. Každá dráha končí rovinkou nebo i nahoru do kopce. Brzdíte tak, že si sednete.

Jaké jsou vlastnosti správného sáňkaře?

Musíte mít rádi rychlost, to vám nesmí nic dělat. Nesmí vám být zima, protože pořád někde čekáte v zimě. Ale rychlost je nejdůležitější. Musíte mít dobrou fyzičku. Nejlepší je nějaká atletika, běhání, skákání. Musíte mít dobré břišní a šíjové svalstvo. Takže při tréninkách se chodí hodně do posiloven, hlavně v létě. Je dobré, když jste na saně těžší, protože tím pak jedete rychleji, ale jste taky méně pohyblivá. Za mých dob se určovala váha, teď nevím kolik, řekněme třeba 80 kilo, a když jste měla míň, tak jste si na sobě nosila ještě závaží. Já jsem měla vestu, která vážila 8 kilo.

Jak dlouho jste se aktivně pohybovala v sáňkování?

Já jsem začínala asi v pěti letech, v roce 1955, to mě můj otec začal vodit na dráhu. S reprezentací jsem končila v roce 1976 olympiádou. Potom jsem možná ještě rok, dva jezdila a potom už jenom trénovala děti.

Co Vás na sáňkování tak bavilo?

Ten adrenalin a rychlost. Já mám ráda rychlost. Do dneška mi nedělá rychlá jízda v autě žádný problém. Někdy se přistihnu, když řídí manžel, že úplně čekám, kdy už na ten plyn pořádně šlápne. A když jedu sama, tak taky někdy ani nekoukám na tachometr a nohu mám na plynu. Pak mám takový pocit… trošku jakoby strachu… no asi to je ten adrenalin, ale je mi to příjemné.

Měla jste před startem nějaké rituály?

Když jsem necítila před startem nervozitu, tak jsem věděla, že to nijak zvlášť nedopadne, to jsem se k tomu pocitu snažila jakoby nutit, být napružená nebo jak bych to řekla.

Jinak je člověk pověrčivý. To už když jsem se doma oblékala, musela jsem mít jednu jedinou podprsenku, nedej bože, kdybych měla jinou, to bych byla vyřízená, muselo být stejné tričko, rolák a kdybych ponožky zapomněla a měla mít jiné, tak by byl závod předem ztracený.

Před startem, tak deset minut, tam musel se mnou někdo být, musel mít v kapse kapesník, nosit mi ho, když jsem si chtěla utřít nos a zase jít. Já jsem měla pořád pocit, že mám vlhko u nosu, ale někam si cpát na té kombinéze kapesník, to ne. Ale nesměli do mě mluvit, to už věděli. Kdyby mi chtěli radit, jak mám jet, tak bych je stejně neposlouchala.

Pak než jsem si položila saně, musela jsem si v mysli projít celou dráhu, že tady udělám tohle, tady udělám támhleto, jak dám kde hlavu, na co si dám kde bacha.

Měla jste kolem sebe nějaký servisní tým? Kdo se Vám staral o saně a jejich údržbu?

Saním musíte rozumět, tam jsou rozchody, které se musí přesně měřit, hrana musí být nakloněná, přesná… Tenkrát, když jsem začínala, tak to byl nějaký pan Krejčí, ten měl dílnu doma, tam jsme se scházeli a on saně dával dohromady. A potom dennodenní práce byla vzít si smirkový papír, otočit saně a šíny pořád smirkovat. S tímhle začal hlavně můj otec, a pak se mu začalo přezdívat Šmirgl. On jednu dobu taky trénoval, a to jsme přišli třeba z tréninku a šlo se na saně! A hodinu jste jezdila tím smirkovým papírem, potom jsme to nehtem přejeli, a jakmile jsme zavadili o nějakou nerovnost, tak znova.

A proč jste se sáňkami nakonec skončila?

To bylo vesměs kvůli rodině a dětem. Pak bylo taky to, co bylo v té době celkem normální. Tenkrát jsme měli takové oranžové oteplováky a na jedné besedě někdo řekl, že jsme v tom vypadali jako cestáři. A někdo s tím hnedle šel na OV KSČ a nahlásil, že jsem to řekla já. Tak na mě přišel dopis, že se nechovám jako reprezentant. Ale já jsem toho měla už v té době plné zuby a stejně jsem chtěla skončit, tak jsem to neřešila.