Čtu na internetových stránkách o přípravách na Jizerku 50 - 2009  a chtíc nechtíc, začínají se mi vracet vzpomínky na  10. ročník  Memoriálu Expedice Peru 70, od 4. ročníku se Jizerská takto jmenuje, kdy  v Sokole Děčín, kde jsem byl aktivním členem, padlo rozhodnutí, to po našem běžkařském zájezdu do Jizerek, kde jsme všichni načichli atmosférou závodu, bylo zrovna týden po něm a jela se akce po stopách Jizerské padesátky, že určitě příští rok se zúčastníme skutečného závodu.

Vzal jsem to osobně, bylo mi dvacetdevět, ješita, a doposud jsem nic zajímavého nedokázal. Bylo jaro 1976 a vážně míněná příprava začala. Protože moje fyzička byla v té době docela slabá, začal jsem každý den běhat. Zpočátku trénink vytrvalostního běhu byl krutý, ale nechtěje se zahanbit před sestrami sokolkami, jsem to nevzdával. Po půl roce této chvályhodné činnosti se moje kondice zlepšila natolik, že nebyl problém uběhnout v terénu 20 km i v docela slušném čase. Jakmile nastala zima, s partou nadšenců za Sokola, jsme každý víkend trénovali v Jizerských horách techniku a vytrvalost na běžkách. Dokonce se nám povedlo asi čtrnáct dnů pře vlastním závodem si trať padesátky projet celou a to dokonce za necelých pět hodin (čtenář se laskavě nebude smát, neboť na nás amatéry to byl v té době docela slušný výkon). 

Byl konec ledna 1977 a  slavný čas závodu byl tu. Pamatuji se, že jsem měl startovní  číslo  něco přes 5250, ale účastníků celkem bylo přes osm tisíc.
Nadešla vytoužená neděle. Z naší sokolské stáje se kromě mne mužská část postupně na něco vymluvila a z děvčat tehdy zůstaly tři:  Zlatka, Jára a Wike. Z Liberce, kde jsme byli ubytováni, jsme brzy ráno vyjeli autobusem, tehdy ještě typem RTO, do Bedřichova.  Nahoře byla ukrutná kosa. Tuším, že bylo tenkrát asi 15 stupňů pod nulou, foukal vítr a sněžilo. Nazuli jsme lyže, které předchozí večer byly pečlivě namazány dle předpovědi počasí. Tehdy jsem vlastnil celodřevěné běžky sovětské výroby, které mimo jiné bylo nutno taky řádně naskárovat (umělou skluznici neměly), běžecký oblek ve stylu golf, přepásaný ledvinkou, doplňovaly bambusové hůlky. Rozloučil jsem se s děvčaty, ta startovala později, neboť jela poloviční délku závodu, nazul lyže, zjistil, že mazání nic moc, a odjel na hrabětickou louku, kde byl start. Houfovalo se tam lidí, že mi to připadalo jako příprava bitvy na Vítkově. Přesto se tam pohybovali také pořadatelé a ti podle startovních čísel umisťovali závodníky do startovního pole. Asi sto metrů před hlavním startovním polem se řadili borci se startovním čísle 1 až 200, to proto, že měli nad ostatní plebejce výkonnostně na vrch a předpokládalo se, že v okamžiku startu všem ostatním rychle ujedou a dav je nebude zdržovat.

Do startu zbývalo asi 10 minut, když se hlavní startovní pole samo dalo do pohybu, začalo se řvát, že už se jede a hlavní pole závodníků se řítilo na borce vpředu. Ti to zpozorovali, až když byl rozeběhnutý dav téměř za nimi. Startér nestartér, dali se také na úprk, aby nezapadli do davu. Přes osm tisíc běžců se řítilo ke Královce, kde se bylo nutno stěsnat na lesní cestu  o šířce čtyřstopé tratě.  Začalo maso. Lyžaři se tlačili, strkali, šlapali si po lyžích nadávali si, byli i tací co okolo sebe tloukli hůlkami. Běh na lyžích se změnil ve snahu o přežití a projití bez újmy vlastních lyží. Během půl hodiny se závodníci srovnali do čtyřstupů a vytvořili nekonečného hada, který se šinul vstříc dalším dobrodružstvím. Odhadoval jsem, že zhruba po hodině od startu jsem byl na pátém kilometru tratě. Trať podle profilu stoupala, klesala, had se postupně natahoval, začalo se stoupat na sedlo Holubníku, pak dlouhý sjezd, tempo bylo pomalé, sníh padal, vítr foukal a pomalu jsem se měnil ve sněžného muže. Minuli jsme dvě občerstvovací stanice, kde byl nabízen čaj a sůl. Proti křečím.

Konečně po poledni se dostáváme na otočku a hlavní občerstvovací stanici. Musím podotknout, že vítěz závodu už byl v této chvíli dávno v cíli. Ale já měl do cíle ještě dvacet pět kilometrů. Velká občerstvovačka stála za to. Byly teplé párky, pomeranče, banány, polévka, pečivo a pivo. Měl jsem hlad, tak další nutné zdržení. Poté trať zamířila na Smědavu a začala být nekonečná. Podle toho, že už se po ní nepohybovalo tolik běžců jsem pochopil, že se vyskytuji  někde na chvostu závodního pole . Oblečení se mi proměnilo v ledové brnění,  silně se mi začala ozývat pravá pata, vycházelo najevo, že moje běžecké boty jsou velice mizerný výrobek. Konečně poslední občerstvovací stanice pět kilometrů před cílem. Dal jsem si kelímek čaje do něj lžíci soli, proti křečím, chutnalo to jak mořská voda v amsterodamském přístavu a se zbytkem sil a se zcela odvoskovanými lyžemi, s nadějí, že mě snad nestrčí do sběrného autobusu, vyrazil na zbytek cesty. Těch posledních pět kilometrů bylo horších, než jindy dvacet. Na trati se již pohybovalo docela málo mne podobných borců, kteří mleli z posledního, ale nakonec se přece jenom objevil bedřichovský stadion a  cílový rozhodčí potvrdil značkou na číslo, že jsem dokončil závod.

Později z výsledkové listiny jsem zjistil, že moje umístění bylo někde okolo 7800 a za mnou doběhlo ještě asi sto lidí a další asi tři sta nedoběhlo vůbec. Prodral, jsem se do autobusu na Liberec a tam jsem si teprve začal užívat své vítězství nad sebou samým. Byl večer v lednu tisíc devět set sedmdesát sedm.