24.prosinec je v Austrálii docela všední den. V Pittwatru si ho před lety obzvláštnili psími závody a protože se líbily, opakují se každoročně, letos se dokonce objevili sponzoři s dary pro vítěze a poraženého.

Na Church Pointu nikdy není moc místa na parkování, většinou žádné a v době psích závodů už vůbec žádné.

Přesně v 6 večer se ozval výstřel, zašumělo v davu, diváci se obraceli směrem k ostrovu, před nímž už se ve vodě cákali psi, páníčkové, loďky a lodičky, bordy, kajaky... Podel trati závodu se řadily lodě s diváky, ferry, vodní taxíky...

První dorazil středně velký, spíš středně malý pes, směs všeho možného, kterého doprovázel paníček-plavec. Druhý v cíli byl jiný ne moc velký pes neurčité rasy. mezi prvními velkými psy byl vídeňský ohař a černý labrador, následoval nepřehledný chumel a poslední doplaval hnědý labrador. Někteří psi byli ochotni hned plavat zpátky, tak jako to delají jindy. Na Skotském ostrově psy nikdo neuvazuje, dělají si, co chtějí a často plavou zcela spontáně na pevninu, přečtou si pár zpráv z patníku a vrátí se zpátky, proto jsou dobře vytrénovaní. Po 15 minutách byl cely závod u konce. Legrace tím zdaleka neskončila. Všichni se radovali, že zvítězili místní psi. Mezi hospodou a poštou, na prostranství, které tu nahrazuje náves, se konalo slavnostní vyhlašování vítězů. Napřed promluvil místní radní, potom místní někdo, hrdý na místo. Když vyhlásil vítěze, páníček přinesl vítěze v náručí, pes si byl plně vědom své důležitosti, páníčka z radosti oblízl, ale pak musel k zemi, protože páníček musel převzít velkou krabici nevím čeho, nejspíš piva a psího žrádla, jak velí tradice. Stejně se prohýbali pod medailemi vlastníci 2. a 3. psa a vítězu kategorie velkých psů a nejvíc majitel posledního psa, ten dostal navíc kamenou psí sochu velikosti asi 20x50cm, jednoduchou a hezkou. Podle mě byla psí socha nejlepší odměna, proto nechápu, proč všichni ostatní tak pospíchali.   Eva Mottl - Austrálie