Přišli mě navštívit majitelé mého odchovu – malé psí holčičky. Posadili jsme se na zahradu, povídali jsme si, jak jde život a pak mi ukázali, co všechno Duchess umí. Bylo toho hodně, od podávání tlapky až k téměř neuvěřitelně dokonalé chůzi u nohy bez vodítka. Je to fenka chytrá a páníčkové se jí hodně věnují.

Pak se mě zeptali, co umí můj pejsek, jestli dovede něco, co malá nezná. Asi čekali kousky někde mezi kouzlem a černou magií, ale já je musela zklamat. Můj pes neumí nic zvláštního, jen je rád se mnou, miluje všechno, co mám ráda já, vždycky pozná, když je mi smutno, rozumí skoro všemu, co mu říkám a je nešťastný, když od něj odejdu.

V lese se věnuji houbaření a on si okolo mě čenichá, u vody se spolu opalujeme a plaveme, na návštěvě leží pod mojí židlí a poslouchá, jestli se náhodou nemluví o něm a když se domnívá, že ano, zabuší ocasem do podlahy, abych věděla, že nespí, ale poslouchá. V hotelu se chová jako pravý aristokrat, miluje děti, se psy se nepere, kočky nehoní a holuby nevnímá. Prostě si se mnou spokojeně žije.

Když mi bylo patnáct a měla jsem svého prvního psa, zkoušela jsem na něm všechno, co jsem si přečetla v kynologických knihách, tedy od bezpodmínečného poslechnutí na mrknutí oka až po stopování a vyštěkávání. Roby to všechno dokonale zvládl a nemyslím si, že byl nešťastný – měl soutěživého ducha a všechno tohle bral jako součást života, ale já jsem o něco vzácného přišla. Totiž o ten jedinečný pocit, kdy tvor tak jiný a od člověka odlišný, plní moje přání bez toho, abych mu poroučela nebo abych ho k něčemu nutila. Prostě je hodný protože tuší, že mi tím udělá radost, nevzdaluje se z mé blízkosti, protože sám dobře ví, jak je smutné být sám a ochotně se podílí na každé mojí činnosti, protože ho to zkrátka baví.
Je zajímavé, že na tohle všechno jsem si musela počkat čtyřicet let. Věk, ale hlavně knížka pana Montyho Robertse, kde popisuje, jak je nádherné „iniciovat“ koně, tedy promlouvat k němu jazykem beze slov, využívat jeho stádového dorozumívání k tomu, aby ten skvělý tvor ochotně přijal přátelství člověka bez biče a ostruh přispěly k tomu, že jsem už neměla chuť svoje pejsky „cvičit“, ale raději jsem se s nimi zkoušela domluvit.

Pozorovala jsem je při hře, byla jsem s nimi, když objevovali „velký“ svět, držela jsem je v náručí, když dostávali povinné očkování a hlavně jsem neustále sledovala jejich mimiku, řeč těla, ocásku a různé vrčení, štěkání a kňučení. Má to přísnou logiku, je to krásné a velmi srozumitelné, tedy pokud jste ochotni věnovat svému čtyřnohému příteli více času…

Pan Václav Vydra (a mnoho jiných přátel koní) jezdí na koni bez sedla a bez uzdy. Ten provaz okolo koňského krku je spíš proto, aby se měl čeho držet. A koníček ho veze přesně tam, kam si člověk na jeho hřbetě přeje. A nejkrásnější je, když jdou spolu jen tak na procházku, oba pěšky, lesní nebo polní cestou, kůň a jeho člověk.

Také chodíme na procházku, většinou tam, kde je můj pes spokojený, protože pak jsem spokojená i já.