Červen je to nejlepší, co nám může rok nabídnout. V červnu se na zahrádce nestačíme otáčet, protože je pořád na co koukat. Zelenina na záhoncích roste přímo před očima, trvalky už nasadily na květ a na stromech se začínají červenat třešně. Pro třešně mám slabost, dokážu se jimi přejíst tak, že nemohu slézt dolů. Tak musím sedět na větvi a čekat, až mi slehne; jenže je mi při tom dlouhá chvíle, takže z nudy jím třešně… 

V červnu začínají škodit slimáci -  hnusáci. Nejsou to ti roztomilí šnečci s domečkem, ale vypasení, oranžoví „bezdomovci“, kteří dokážou za jednu noc sežrat všechno, co jsme na záhonek vysadili. Chutná jim téměř každá rostlina, hlavně moje milované letničky, bez kterých si zahradu nedokážu představit.

Věc se má totiž tak, že ač jsem přesvědčením konzervativec, na zahrádce mám ráda změnu. Rodina se mi směje, že rostlina, která alespoň  5 x neoběhne zahradu, nemá na mém pozemku místo. Pravdu mají jen částečně (stromy stěhuji jen dvakrát), no bóže, komu se nikdy nestalo, že jeho úžasný záměr příroda přetvořila k obrazu svému a keře v romantickém zákoutí mu jaksi přerostly přes hlavu?

Ale zpátky k letničkám, tedy kytičkám, které stačí od jara do podzimu zakořenit, vykvést, odkvést a odejít. Každý rok můžeme dát k trvalkám nebo ke skupině keřů jiný druh a zahrada je stále jiná a přeci stejná. Jenže tam nesmíme mít slimáky - hnusáky… Zkoušela jsem všechny doporučené metody, jak udělat pro plže mojí zahradu neobyvatelnou. Cestičky vysypané popelem, misky s pivem nastraženým u salátů, měděné dráty okolo záhonů, ale oni svým množstvím a žravostí vždycky vedli, takže jsem kapitulovala a zařídila se jinak.

Letničky sázím do košíků. Mám jich na chatě požehnaně – velké, menší, kulaté nebo hranaté, jak je ctěná libost. Všechny napřed natřu Luxolem, pak je vyložím děravou fólií, na dno přijde štěrk jako drenáž, pak zemina (stačí úplně obyčejná ze záhonku), no a do ní vysadím na trhu koupené letničky. Jeden rok jsou to petúnie, afrikány a lobelky, další léto zasadím vitálky, cínie a balkon gold a příští rok třeba gazánie, karafiátky a surfínie. Košíky rozestavím na studni, k plotu na staré zahradní židličky, na terasu, udírnu i na dřevěné špalky. Každý den ráno se rozhlédnu a košíky trochu přeházím, aby byla změna. Slimáci utřou nos a lidi, kteří chodí okolo, tiše nebo nahlas závidí.

A teď mě tak napadlo, jestlipak víte, jak správně zvedat  břemena? To mírně pokročíte jednou nohou vpřed,  půvabně podklesnete v kolenou, do natažených rukou uchopíte ucho koše a kolena zase narovnáte. A že jsou záda stále rovná, to už ani nemusím připomínat.