HYPERAKTIVNÍ DÍTĚ aneb není pohyb jako pohyb - 9 Tisk
Zdravý vývoj
Napsal uživatel PaedDr. Jaroslava Novotná   
Neděle, 18 Říjen 2009 20:32

Pozice učitele

Je velmi náročné vyučovat velkou třídu, kde jsou problematické děti. Je však ale třeba uvědomit si, že jsme toto povolání přijali kvůli dětem a ne kvůli seberealizaci, to znamená, že náš vyučovací předmět není jediným pevným bodem vyučovacího procesu.

Náš postoj k žákovi s ADHD by neměl být utvářen samotnou skutečností, že já - učitelka - učím biologii a mám zde  stanoveny jasné cíle, a on - žák s ADHD má "tu hroznou hyperaktivitu".   Každý den, kdy nás žák s ADHD vyvede z míry, by nám i jemu prospělo, kdybychom sami sobě položili pár otázek, jako třeba co o něm víme kromě jeho potíží ? Dovedeme se vcítit do jeho postavení ve třídě, v rodině? Známe jeho rodiče, vídáme se i v mimoškolním prostředí a při mimoškolských aktivitách? Co  vlastně můžeme říci o jeho osobnosti? O čem si s ním budeme povídat, když ho pozveme na čaj nebo přijdeme na návštěvu do jeho rodiny? Jak využíváme mimoškolních aktivit - škola v přírodě, výlety, abychom dítě lépe poznali a dali mu možnost poznat nás? Jaké má zájmy? Jakou roli má v jeho životě náboženství? Jaký sport nebo klub ho zajímá? Jaké uznává autority - ve škole, v rodině, v zájmových činnostech? Co čte, jaké programy Tv, co počítačové hry? Jaké má životní vzory? Koho považuje za přítele? Koho si nejvíc váží? .... Má mne tento žák rád? Koho nenávidí nebo kdo mu jde nejvíc na nervy? Vzájemné poznání dítěte /zejména problematického/ a učitele rozhodující měrou přispívá ke zvládnutí úkolu a poslání učitele na všech stupních škol.

Dělá-li nám potíže vcítit se do svých žáků, vzpomeňme si: koho jsme ve škole měli rádi, koho nesnášeli, proč? Naše nejhorší a nejlepší zážitky v základní škole. Jak jsme "přežívali" neoblíbené předměty. Jak jsme reagovali na stresové situace - jaké  způsoby jsme v dětském věku volili pro případ psychické  sebeobrany nebo úniku? Pokud budeme věnovat čas i  vlastnímu sebepoznání, můžeme lépe reagovat na projevy dětí. Zakažme si ale formulace "já byl úplně jiný" nebo "tohle bych ve škole v životě neudělal", "tohle jsem si nemohl dovolit". Pokud dojdete k takovým závěrům, ptejte se, proč byl váš život ve škole tak neproblematický. Zjistíte, že možná jen proto, že jste konfliktní, zahanbující a stresující události ze svého vědomí vytěsnili.

Závěr

Dětí s ADHD je stále více. Ale ani v minulosti se výchova a vzdělávání  neobešly bez dětí, které vnášeli do výchovně vzdělávacího procesu problémy. Nikdy v dějinách neměly školy možnost vyučovat a vychovávat ideální děti v ideální sestavě. Za socialismu  existovala víceméně povinná selekce do zvláštních škol, nyní je nebezpečí, že selekce probíhá na základě jakýchsi standardních výkonů, které jsme si v rodině i ve škole zvykly od dětí očekávat.. To ovšem není, co chtěl Komenský nebo jiní znamenití pedagogové.

Přijmout

Stejně jako za doby Komenského, Locka nebo Pestalozziho máme dítě s handicapem přijmout jako úkol nebo jako výzvu, jako šanci  vyhovět nadstandardnímu požadavku v našem poslání.  Pokud ho zvládneme, dostane se nám i dítěti s ADHD zcela určitě oboustranné obohacení životních hodnot i prospěchu celospolečenskému a obecně  mravnímu.

PaedDr Jaroslava Novotná
Centrum důvěry Maják
e-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
www:kcmajak.cz