Poznávací schopnosti dětí s ADHD nebývají dotčeny, inteligence bývá nadprůměrná především v oblasti logického myšlení.  Častá bývá porucha paměti (většinou krátkodobé), což může být způsobeno impulzivitou a nedostatečnou koncentrací.  Tyto poruchy paměti a koncentrace zmírníme tzv. dávkovaným učením, v domácích podmínkách nenutíme dítě k dlouhodobému programu (domácí úkoly a příprava na vyučování by se měly odbývat v ovzduší klidu. Po deseti až patnácti minutách přestávka.

U poruch jemné motoriky - psaní (nikoliv dysgrafie) pomůže po několika řádcích procvičit nebo promasírovat ruku, kterou dítě píše. To se týká především prvňáčků, starší děti už mají motoriku lépe zvládnutou a zároveň si již vytrénovaly drobné svaly na prstech. V přestávkách mezi učením  se dítě musí pohybovat, ale ne si hrát. Vhodné je, když může pomoci v kuchyni, komunikuje s matkou a zároveň dělá něco odlišného od domácích úkolů. Osobně se domnívám, že příprava na vyučování ve školní družině  není prospěšná, pokud vychovatelka nemá možnost se dítěti s ADHD osobně věnovat. Příprava na vyučování bez potřebného klidu a speciálního programu v družině může spíš posílit negativní projevy - neklid, nesoustředěnost.

Farmakoterapie

neboli zklidňující medikamenty se využívá vyjímečně, protože utlumené dítě také není schopné soustředit se na vyučování.  Doporučuji ji pouze v návaznosti na komplexní psychoterapii tam, kde  je dítě pro závažnost svého postižení v evidenci dětského psychiatra. Při komplexní terapii je ale zásadní podmínkou dobrá spolupráce učitele, psychologa, psychiatra. Mnozí autoři se přiklánějí k názoru, že ADHD je forma onemocnění dynamických procesů centrální nervové soustavy jako epilepsie. Podobně máme na dítě pohlížet a podobně by se mělo i léčit. Osobně přijímám názor, že ADHD je především vývinový handicap, s kterým se dítě musí naučit zacházet, ať již s léky nebo bez nich. Toto "naučit se" je základním cílem výchovně vzdělávacího procesu a podílí se na něm zejména rodina a škola. Psychoterapie bývá potřeba především tehdy, jestli tyto dva základní články výchovy selhávají, ale ani pak není všemocná, vždy bude zejména podpůrným prostředkem.

Komunikace

Je potřeba mluvit s dítětem jasně, srozumitelně, bez afektu. Konkrétně se vvyjadřovat, příliš nekritizovat, spíš ho vést k poznání chyby a jejich příčin. Učit ho, aby řízeným způsobem dovedlo reflektovat situaci, která ho vyvádí z míry nebo vede k "vypnutí" pozornosti. Naučit ho zacházet se svými pocity, učit ho, aby je vyjádřilo bez nenávisti, bez pocitu bezmoci. Se vším se dá něco dělat, nenech se zaskočit tím, že něčemu nerozumíš, projdeme to spolu. Zkus mi říct, proč děláš zrovna tohle, proč to děláš zrovna tímto způsobem. Vlastní řečový projev bývá škálou od neochotných, úsečných odpovědí až k řečovému trysku, někdy se  projeví breptavost nebo zajíkání, koktání. Opět platí pravidlo - zkus mi to říct pomalu, můžeme si to i zatleskat nebo zadupat, abys přišel na ten trik...

Vyučování

Vyučování - je proces, ve kterém školou povinné dítě prožívá většinu svého času, je základním nositelem smysluplných aktivit v jeho denním režimu. Nejsou-li tyto aktivity pro dítě subjektivně přínosné a smysluplné, není schopno se jakéhokoliv vyučování aktivně účastnit a mít výsledky. Není rozhodující náročnost předmětu, spíše způsob, jakým je vyučován. Učitel by neměl mít na mysli kvantitativní, ale kvalitativní cíle vyučování. Neměl by zapomenout na to, že nejen vyučuje, ale především vychovává.

PaedDr Jaroslava Novotná
Centrum důvěry Maják
e-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
www:kcmajak.cz