Česká nemocnice v rovníkové Africe – rozhovor s ředitelem nemocnice Lukášem Laubem, který poskytla e-magazínu cesta Arcidiecézní charita Praha

Českou nemocnici sv. Karla Lwangy založila v Ugandě Arcidiecézní charita Praha v roce 2007. Zpřístupnila tak zdravotní péči chudým lidem z vesnických oblastí v kraji Buikwe včetně komunit z ostrovů Viktoriina jezera. Ročně nemocnice ošetří více než 25 tisíc pacientů. To vše je možné díky podpoře dárců z České republiky, kteří nově nemocnici podporují v programu Sponzorství nemocničního lůžka. Nedávno se z Ugandy vrátil Lukáš Laube, který zde působil jako ředitel nemocnice. Jaké jsou jeho zkušenosti?

V čem - kromě svého názvu -  je Česká nemocnice v Ugandě ještě česká?

Česká nemocnice to stále je z hlediska podpory českých občanů této nemocnici. Díky jejich finanční pomoci je tato nemocnice jednou z nejlepších rurálních /venkovských - pozn. administrátora/ nemocnic v Ugandě a potažmo v celé východní Africe. Charitě Praha se podařilo vytvořit něco unikátního ve smyslu dlouhodobé přímé rozvojové pomoci obyvatelům kraje Buikwe. Dovolím si tvrdit, že žádná jiná česká organizace nikdy podobný dlouhodobý projekt neuskutečnila. Tím je charitní nemocnice v Buikwe jedinečná.  

Co se týče pracovníků, jsem momentálně jediný Čech v nemocnici já, dále pak máme jednu řádovou sestru ze Slovenska a jednu z Indie. Zbytek našich zaměstnanců jsou lidé z Ugandy.

A v čem se Česká nemocnice v Ugandě od té české naopak odlišuje?

Nemocnice je odlišná ve škále léků, jež používáme (používáme pouze esenciální generické a negenerické léky) a univerzálnosti našich pracovníků. V Africe musí být zdravotní pracovník mnohem flexibilnější než u nás. Je to dáno celkovým nedostatkem lékařského personálu v zemi.  Kupříkladu náš dětský lékař musí být schopen provádět též hysterektomii či císařský řez jakožto mít i povědomí o paliativní péči pro HIV/AIDS pacienty.

Jak se nemocnice změnila za poslední 2 roky, kdy stojíte v jejím čele?

Nemocnice v Buikwe má za sebou sedm let provozu.  S trochou nadsázky by se dalo říci, že se posunula od „evropské“ k „africké“ nemocnici. Prosím, aby nikdo nebral slovo „africké“ jako pejorativní.  Když jsem přišel do Buikwe, začal jsem pracovat na tom, abychom neměli „špatnou evropskou nemocnici“, tj. nemocnici která sice poskytuje vynikající péči obrovskému množství potřebných pacientů, ale na kterou jsme dlouhodobě neměli finanční prostředky, ale abychom na místo toho měli „dobrou africkou nemocnici“, jejíž provoz by byl finančně udržitelný.

Povedlo se to?

Ano! Daří se nám to jak z hlediska personálního - do Ugandy již neposíláme české lékaře, ale pracujeme s místními - tak i z hlediska finančního. V uplynulých letech se nám podařilo výrazně snížit příspěvek na provoz nemocnice ze strany Arcidiecézní charity Praha. Chci podotknout, že tato změna nemá zásadní vliv na kvalitu a rozsah služeb pro naše pacienty.

Jaké nemoci představují pro vaše ugandské pacienty největší ohrožení na životě a zdraví?

U dětí jsou to především malárie se syndromem anémie, zápal plic, podvýživa a průjmové nemoci, tzv. komunikační nemoci. U novorozenců se jedná především o neonatální sepse (v důsledku domácích porodů) a asfyksie. U rodiček sepse (opět v důsledku porodu doma) či poporodní krvácení (opět domácí porody, kvůli nemožnosti přidání oxytocinu).

Dospělí pacienti jsou nejčastěji postiženi virem HIV/AIDS  a v jeho důsledku, při oslabené imunitě, tzv. oportunistickými infekcemi (variace meningitis a broncho-pneumonických onemocnění). Dále trpí srdečními onemocněními a diabetem. Rád bych podotknul, že v Africe HIV/AIDS ústí a pramení z chudoby.  

Jak obtížné je léčit zmíněné nemoci?

Léčba dětských komunikačních nemocí není drahá a je všeobecně dostupná. Problémem jsou tzv. nekomunikační nemoci u dospělých – srdeční onemocnění, diabetes, hypertenze, ledvinové onemocněni. Zde musíme pro chronickou i nechronickou léčbu používat tzv. negenerické léky (léky chráněné patentem), kde jde značná část z ceny léku na patent firmě, která lék vyrobila, nikoli pouze na přímé náklady za suroviny na lék.  Pro nás je pak celková léčba velice drahá. Kupříkladu naše nemocnice spolu s ugandským Ministerstvem zdravotnictví uskutečňuje pilotní program chronické péče zaměřený na diabetes a hypertenzi. Pokud bude program úspěšný, měl by být implementován v budoucnu celoplošně, pokud budou finance. Nicméně momentálně jsme schopni do projektu vzít pouze 300 lidí, protože na více prostě nemáme finanční prostředky. Tím nechci říci, že by měla být povinností nemocnice v Buikwe více lidí přibrat, měl by zde být především tlak ugandské vlády na Světovou zdravotnickou organizaci, aby usilovala o odbourání patentů u těchto léků. Jedině tak se péče zlevní a bude dostupná masám.

Jaký je tým pracovníků České nemocnice v Ugandě? Kolik lékařů a zdravotníků v nemocnici pracuje?

V Ugandě je britský vzdělávací systém, který produkuje clinical officers a medical officers. Já jim říkám malý a velcí lékaři. Medical officers mají titul doktor, clinical ho nemají, ale jsou vyškolení jako naši obvodní lékaři. Pracují tedy v ambulantní části nemocnice, která funguje jako naše poliklinika. Přijímají a vyšetřují pacienty, a pokud vyhodnotí příznaky jako vážné, přesouvají pacienta na lůžkové oddělení, kde se o vyšetření již stará medical officer.  Další rozdíl spočívá v tom, že velký doktor může na rozdíl od malého vést operace. V nemocnici máme momentálně 3 velké a 3 malé doktory.

Africká mentalita je známá svým odlišným přístupem k času, což může stěžovat snahy o efektivní řízení místních pracovníků a celého projektu. Jaké jsou Vaše zkušenosti? Jací jsou Uganďané v přístupu k práci konkrétně v České nemocnici?

Víte, to závisí na člověku. Lidé jsou různí jak u nás, tak v Ugandě. Máme 91 zaměstnanců, což přináší různé problémy a životní příběhy. Pro mě bylo vždy důležité získat u nich respekt, a to ne tím že se s nimi budu kamarádit a budeme chodit za zábavou, ale tím že vidí mojí práci a oceňují mé zkušenosti a vzdělání. Snad se mi to podařilo, i když to by byla otázka spíše na ně. Nechci říci, že je vše v  nemocnici ideální, ale hodně nám pomohly čtyři systémy, které jsem zde uplatňoval. 1. Přesný systém nákupu a monitorování léku založený na aktuální konzumaci léků našimi pacienty. 2. Zavedení systému evidence omylů v diagnózách, monitoringu atd. pro naše lůžkové a nelůžkové části. 3. Zřízení komise pro kvalitu péče a zavedené standardů kvality, podle kterých každý den monitorujeme a bodujeme 12 různých aspektů na jednotlivých odděleních (od toalet přes vybavení po docházku) a 4. Zavedeni počítačového systému (jenž jsme dostali zadarmo od organizace Medical Audit) pro výdej léku, recepci a pokladnu.   

Arcidiecézní charita Praha představila dárcům nový program Sponzorství nemocničního lůžka. Jak konkrétně budou finanční prostředky od dárců využity?

Program sponzorství lůžka vychází z tradice Arcidiecézní charity Praha při realizaci programu Adopce na dálku®.

Veškeré finanční prostředky vybrané touto metodou budou využity pro provoz nemocnice, konkrétně na pokrytí nákladů na léky pro pacienty a platy pro naše zaměstnance. Tyto položky tvoří zhruba 60 % celkových nákladů nemocnice a jsou závislé na naší podpoře. Ostatní náklady financujeme s pomocí ugandské státní dotace, neziskových organizací a poplatků od pacientů. Chtěl bych zdůraznit, že naše nemocnice je jednou z nejlevnějších v rámci celonárodní sítě katolických nemocnic v Ugandě. Navíc máme sociální fond, z kterého hradíme léčbu těch nejchudších.

Proč jste se rozhodli dárce oslovit s touto formou sponzorství nemocnice?

Česká nemocnice sv. Karla Lwangy je jediná takto veliká dlouhodobá instituce vybudovaná českou organizací za peníze českých dárců. V podstatě se povedlo něco naprosto unikátního, kdy obyčejný český občan podporuje obyčejného ugandského občana. Většinou jsou podobné projekty financované z různých grantů EU či státní podpory a jejich životnost je pak limitována těmito granty.

V programu Sponzorství nemocničního lůžka usilujeme o dlouhodobou a pravidelnou pomoc českých dárců, na základě níž budeme moci plánovat další existenci nemocnice.  Snad se nám to povede. 

Jaká lůžková oddělení jsou součástí nemocnice a kolik lůžek nabízejí?

Provozujeme porodnické, chirurgické, dětské a všeobecné lůžkové oddělení. Celkově máme 80 lůžek při celkovém počtu 5.500 pacientů za rok.

Dále pak máme nelůžkové části, které podporují lůžkové. Jedná se o polikliniku (20.000 pacientů za rok), HIV/AIDS kliniku (s 4000 pacienty, 1000 z toho je na antiretrovirálních lécích), nutriční kliniku podporující dětské lůžkové oddělení (zhruba 180 pacientů za rok) a antenatální kliniku zajišťující prohlídky v těhotenství (1200 pacientů za rok). Mimochodem, pro zajímavost na antenatální kliniku dochází i moje těhotná žena, s kterou jsme společně v Ugandě. V budoucnu bychom rádi otevřeli ještě gynekologickou kliniku.        

Jak dlouho trvá průměrná hospitalizace pacienta?

To je oddělení od oddělení jiné, nejdelší je na všeobecném oddělní, kde můžeme hovořit o 4-5 dnech. Nejkratší je na porodním, kde má dle standardů Světové zdravotnické organizace matka po porodu zůstat 24 hodin na monitorování. Po císařském řezu pak 3 dny. Dětské oddělení má průměr zhruba 3 dny.

Intenzivní využití lůžek je možné především díky dostupnosti léků a tím nízkou míru přenosu infekčních onemocnění mezi pacienty a dále pak díky dobrému členitému prostoru s možností izolace pacientů. Klíč k dobré nemocnici není počet lůžek, ale rychlost, s jakou operujete.

V nemocnici působíte více než dva roky jako její ředitel. Co tato práce obnáší?

Nemocnice je velice komplexní projekt, tj. vše je propojené se vším. Každá změna se může projevit na místech, kde ji nemusíte čekat. Řízení nemocnice vyžaduje velké projektové znalosti i znalosti medicíny, a to zvláště v době, kdy chce Charita nemocnici více a více finančně osamostatnit. Jako ředitel děláte skoro vše od vedení porad přes personální vedení po finanční rozhodování. Jsem upřímně vděčný, že jsem mohl být ředitelem České nemocnice v Ugandě. Byla to jedinečná zkušenost.

Co je na vaší práci nejtěžší?

Nejtěžší je motivovat lidi v situaci, kdy víte, že nikdy neuspokojíte jejich finanční požadavky. Těžké je zůstat vždy nestranný a spravedlivý ke všem zaměstnancům.

Setkáváte se s osudy konkrétních pacientů. Je někdo, jehož příběh vás v poslední době nejvíce zasáhl?

Ano, občas se mi stane, že mě pacienti v autobusech či ve městě zdraví a děkují za pomoc. Bohužel já si konkrétní pacienty moc nepamatuji, i když chodím pravidelně na vizity s našimi lékaři.

Nicméně mám jiné zážitky, týkající se především flexibility našeho lidského těla. Viděl jsem zde HIV pacienty ve 4. stadiu AIDS, jež byli doslova přineseni do nemocnice. Pro ilustraci se jedná o dospělé lidi mající 40 kg a problémy s dýcháním. Říkal jsem si, že nemají šanci a oni se zázrakem zotavili a odešli z nemocnice po vlastních nohou.

Nicméně jsou i negativní zážitky, kdy se kupříkladu pacient, který se po obdržení pozitivního HIV testu (i přes naši opakovanou profesionální konzultaci), psychicky zhroutil a do 2 hodin zemřel. Klinicky mu při příchodu do nemocnice nic nebylo.

Vzpomenete si na nejsilnější moment, který jste v nemocnici prožil, kdy jste si řekl, že veškeré to úsilí za to stojí, že to, co děláte, má skutečně smysl?

Já si toto říkám každý den. Nemocnice je každý den plná neobyčejných zážitků. Je to svět počátku a konce lidského života, svět sám pro sebe. Kupříkladu minulý pátek nám zemřel jeden zaměstnanec a v ten stejný den se jinému narodil syn.

Co Vám bude po návratu do České republiky nejvíc chybět?

Bude mi chybět úplně vše z nemocnice, to negativní i to pozitivní.

Více informací o České nemocnici sv. Karla Lwangy najdete na www.nemocniceuganda.cz.