Když byl malý, zabýval se přede vším tím, že neustále běhal s klukama a holkama svého věku po vsi, lese, polích a stráních. Stále v pohybu, stále volný jako  pták. Ovšem spíš jako pštros než orel.  Orli totiž moc neběhají, pokud vím.

Dítě nabité energií mělo něco s očima. Byl už druhý takový v rodině, a tak měl, pokud jde o výchovné rodičovské zásahy a přístupy, cestu tzv. předšlapanou. O to lépe se mu po ní běhalo.

Školu navštěvoval v místní dvoutřídce, stejně jako jeho starší bratr. každý z nich byl, přes shodu postižení sítnic, úplně jiný. Je mezi nimi i dost velký věkový rozdíl, rozdíl v temperamentu, rozdíl v zájmech. I ve dvoutřídce byli každý v jiném oddělení, později i každý v jiné škole. Forrest tedy rozhodně nebyl na svého bratra příliš vázán, a tuto nezávislost si uchoval do zralého věku.

Když Forrest pomyslně doběhl na druhý stupeň základní školy, měl na vybranou. Buď dojíždět sám do okresního města s rizikem, že v náročnějších školních podmínkách mezi zdravými dětmi už neuspěje, anebo přestěhovat se vždy na týden do internátní školy pro děti s vadami zraku. Rodina usoudila, že speciální škola je tou lepší alternativou, a tak náš běhoun jezdil každé pondělí se svým starším bratrem do školy a v pátek se vracel na rodnou hroudu, aby si užil běhání, jízdy na kole, plavání v řece, přátelství vrstevníků  i rodinného krbu.

Na roky strávené v základní internátní škole vzpomíná s velkým odporem. Nuda za nudou. Pár formálně vedených kroužků, nějaký ten Pionýr, skoro žádný pohyb, žádný čas pro sebe, všechno přeorganizované až k úplnému zblbnutí, praví bývalý absolvent nejmenovaného zařízení.

Bavilo ho čtení, divadlo, příroda. Málo co si mohl prožít v těchto letech duševního a fyzického "temna". Býval nesmyslně vyčerpaný, otrávený, učení ho nebavilo. Trochu se věnoval hudbě, ale i když má hudbu rád, věděl, že to nikdy nebude jeho povolání.

Vyučil se řemeslu a  byl s touto volbou spokojen. Pobyt na internátě učňovské školy už nebyl tak omezující jako na základní škole. Také bylo k dispozici větší zájmové spektrum a více volného času. Forrest mohl trochu sportovat, dokonce se v rámci povinného výcviku dostal se školou na lyže. Zájmové vyžití bylo mnohem pestřejší, přátelské vztahy se rozšířily i směrem k půvabnější polovině lidstva. To se Forrestovi docela líbilo.

S výučním listem v kapse se odebral do svého prvního zaměstnání. Našel se ve svém oboru a to ho uspokojovalo. Výhodné bylo i to, že dílna, ve které pracoval, byla nedaleko rodičovského domu, kde stále bydlel. Bydlel tam i tehdy, když si přivedl svou ženu. Byla to jedna z těch dívek, jejichž zkoumání se věnoval během učednických let. Dlouhodobá známost prověřila stabilitu vztahu, a tak Forrest  prožívá své čtvrtstoleté manželství s příkladným uspokojením. Ačkoliv je běhavý, nikam neutekl. Jen časem oba manželé opustili jeho rodné hnízdo, když dostali byt v nedalekém městě.

A Forrest pracoval, až se z něho kouřilo, běhal, cvičil, jezdil na kole a zase běhal. Miluje dlouhé tratě, protože při nich se prý čistí tělo i duše. Přestože je to chlapík v nejlepších letech, jeho figuru by mu mohl závidět leckterý jinoch hrbící se u počítače nebo v zakouřené hospůdce nad pobryndaným stolem.

A jak je to s počítačem u našeho maratónce? Dosud  s ním nekamarádí. Používá elektronickou lupu, naučil se i braillovo písmo a zatím mu to stačí. S výukou na PC počítá někdy v budoucnu, snad až doběhne k nějakému psacímu stolu a napadne ho, aby se posadil.

Když po Sametové revoluci skončila idylka práce v ve státním podniku, musel se Forrest poohlédnout, kde by si vydělal na svůj vezdejší chléb i na domácí fittnes. Poohlížet se musela i jeho manželka, která má situaci ztíženou ještě o další zdravotní komplikace.  Ona si udělala rekvalifikační kurz pro telefonisty, ale tato práce brzy skončila se zavedením digitálních ústředen. Tak je od té doby doma, stará se o domácnost, o toho svého ulítaného (a možná i věčně hladového) habána a také o staré rodiče. Má jiné koníčky než manžel, a to jim vyhovuje. Prý je to dobrá prevence ponorkové nemoci.  Mají si  stále o čem povídat, sdílejí společný život a někdy dokonce i společné knížky, které čtou z kazetového magnetofonu.

V současné době je nezaměstnaný. Nemá se ale špatně, občas přijde k nějakému slušnému výdělku a tak je stále plný optimismu. Běhá sem, běhá tam, někdy jsou to pořádné šňůry. Jednu dobu musel ležet s plicními problémy v léčebně. Setkal se tam s rezignací, depresemi, hazardováním se životem, setkal se tam i s bolestivou osamělostí umírajících i s hlubokým smutkem pozůstalých. Hodně ho to zasáhlo. Možná z té doby pochází jeho nově utvářená činorodost, jeho touha pomáhat. Nežije jen pro sebe a pro své nejbližší. Stará se o to, aby v jeho okolí měli lidé se zrakovým postižením dostatek možností vyžít se ve všemožných zájmových sférách - ať je to sport, turistika nebo kultura. Má s tím hodně práce, ne vždycky najde pochopení, ale dělá to rád.

"Tak, kolik to bylo dneska, Forreste Gumpe?"
"No, dneska nic moc, jen osm kiláků. Ale na zahřátí to stačí. Rozmýšlím si ale, že už asi nebudu sám jezdit na kole. Měl jsem malou nehodu."
"Jak to, sám???"
"Když tady u nás neseženu nikoho do tandemu, jezdím sám. Ale jen po malých silnicích. Nevšiml jsem si auta, které stálo tak nešikovně, že jsem ho trochu líznul. Urazil jsem mu zrcátko a z obou kol mám osmičku. Asi toho fakt nechám, už na to vůbec nevidím," řekl trochu zamyšleně Forrest, a rychlým poklusem někam zmizel.

Delicie Nerková
kontakt: e-mail Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript