Je třetí pondělí v měsíci a my jsme se tentokrát vydaly nejprve k Hostivařské přehradě, abychom zkontrolovaly, zda se tam pracuje na jejím vyčištění. Přehrada byla vybudována v r. 1962, do provozu pak uvedena v r. 1964. Její hloubka byla 12 m, sloužila proti povodním a k rekreaci. V současnosti bylo třeba přehradu vyčistit a tak byla voda vypuštěna. Dlouho se nedělo nic, ale nyní se skutečně  pracovalo. Bylo tam 7 bagrů, většina z nich byla zapojena do práce, ač bylo kolem 18. hod. Vypadalo to tam, jako měsíční krajina, jen tady byl proužek vody Botiče. Na začátku roku, kdy jsem na přehradě byla, byly vidět pozůstatky Mochova mlýna, který byl při stavbě zatopen. Také se dala tušit cesta, která byla kdysi lemovaná stromy, nyní tam zbyly pařezy, které rovněž byly zatopeny.

Přešly jsme po hrázi a daly jsme se vlevo směr Hostivař. Ta patří k nejstarším vesnickým sídlům na území Prahy. Je o ní poprve zmínka v Kosmově kronice r. 1068, kdy se Přemyslovská knížata rozložila se svými vojsky na lukách Hostivaře. Její území bylo osídleno již od mladší doby kamenné. Právě nad Botičem bylo známé Hostivařské hradiště. Asfaltová cesta nás vedla mezi stromy.  Potom jsme vystoupaly do prudšího  kopce po panelové cestě. Odměnou nám za námahu byl úžasný pohled do zeleně. Louka lemovaná  stromy a uprostřed stál nový altánek. Došly jsme k němu a uviděly jsme model hradiště, které vzniklo v mladší fázi starší doby železné (halštatská kultura) v  6. až 5. stol. př.n.l.  Dodnes jsou patrné zbytky valů po obvodu hradiště, jak nás informovala vývěsní  tabule. Text rovněž sliboval postavení rozhledny. Uvidíme časem, zda Praha 15 splní svůj slib a kdo bude projektantem tohoto díla.

Na nebi se honily mraky a vítr je veselé rozháněl . Naše oči hltaly okolní zeleň lesoparku a zastavily se u cedulky na stromě s názvem jasan ztepilý. Jindy to byl jeřáb prostřední, topol chlupatý, moruše či akát. Na cestě jsme se musely uhýbat procesí cyklistů. Někteří nebyli moc ukáznění, vypadalo to, že jim celá stezka patří a nehodlají se o ní s nikým dělit. Vystoupaly jsme ještě výš a naskytl se nám úžasný pohled na louky, stromy a kopečky na obzoru. Dohadovaly jsme se, co to asi bude. Pohled však kazily vystupující paneláky Jižního Města. Nevěřily bychom, že jsme ve výšce 300 m nad mořem, to také oznamovala jedna z cedulek umístěná opět  na stromě.

   Jeřáb prostřední

    Moruše

   Topol chlupatý

Vítr se do nás opíral a sem tam mraky neudržely nějakou tu kapku. Daly jsme se na zpáteční cestu a pokračovaly jsme kolem přehrady dál do Petrovic. Aspoň jsme si mohly prohlédnout dílo z další strany.  Na dně přehrady byly položeny panely, přes které auta vybagrované bahno zas zítra bude odvážet.

Cestu jsme si ještě trochu prodloužily lesem a chtěly jsme dojít v Petrovicích  k jezírku s lekníny. Bohužel kapky deště dopadaly stále častěji a tak jsme zůstaly v nedaleké zastávce autobusu. Po krátké době přijela 154 a my frčely do všední reality obyčejného dne. Cestou  jsme  z autobusu viděly ono  jezírko, se zavitými lekníny, které objevila Maruška. Ta nám také dělala celou cestu  naučný výklad a upozorňovala nás na různé zvláštnosti.  Bylo to moc prima protáhnout tělo, pobýt v přírodě a ještě se něco zajímavého dovědět. Všem se nám to líbilo a myslím, že to byla pěkná úvodní procházka pro naší novou hůlkařku, také Marušku. HelP