Píše se rok 2011 - Anna Johana Nyklová - Úryvek z připravované knihy SNĚNÍ BABKY ŤAPKY Tisk
Úvod
Napsal uživatel Administrator   
Středa, 20 Červenec 2011 20:47

//Nevím, jest-li náhody jsou nebo nejsou, a tedy jest-li byla šťastná náhoda anebo řízení osudu, že jsme s manželem navštívili paní Annu Johanu Nyklovou při jejím pobytu v Harrachově u naší kamarádky Simony Dolejší v den jejích osmdesátých narozenin. Nevím, co mě "ponouklo" donést jednohubky a paní Nyklová u zahradního stolku rozlévala velmi dobrou whisky. Odpolední improvizovaná oslava byla moc pěkná, snažila jsem se trochou moudra od paní Nyklové nakazit a paní Nyklová nám přečetla tuto svou vzpomínku na letošní zájezd. Autorce děkuji, že se o vyprávění rozdělila se čtenáři našeho e-časopisu a přeji jí zdraví a mnoho pěkných prožitků v dalším jejím životě a nám ostatním přeji, abychom se mohli dlouho těšit z její moudrosti.//

Je to nádhera! Letos mi bude už osmdesát let a já stále ještě žiju! Hurááááá!

Už jsem o jeden rok přežila mého otce a co ještě všechno zvládám! Jezdím vlakem po celé naší krásné zemi a pořádám v knihovnách autorská čtení s  knížkou o mém putování po Novém Zélandu. Na stará kolena mám krásnou životní náplň.

Sice mám krapátko nějaké ty zdravotní potíže, ale kdo je v tomhle věku nemá? A tak docela často navštěvuji všechny možné odborné lékaře. Taky mám přání, stát se nejstarší obyvatelkou naší republiky. Ale ne nějakou třaslavou stařenkou, která mluví z cesty a už jenom leží. Chtěla bych být až do poslední chvíle v duševní svěžesti a hlavně pohyblivá, tak ať se doktoři snaží. Že jo! Ale poslouchám je na slovo, vlastně celý život a myslím si, že se jim to docela daří. Na to, že jsem v mých dvaceti devíti letech proležela celý rok na Bulovce jako těžká revmatička a v pětatřiceti letech byla plně invalidní, protože jsem pak dostala i zánět srdečního svalu, tak to si myslím, že jsem na tom moc dobře. Ale taky každý den ráno docela ostře cvičím. Nejdříve očima, pak procvičuji krční, hrudní a bederní páteř, pak přijdou na řadu plíce, už mám totiž taky po otci záduchu. Následují cviky s kyčlemi, tam mám prokázanou artrózu a takže mě docela často při chůzi bolí, a pak už jenom ve stoje kroužím najednou oběma nataženýma pažema docela svižně, nejdřív dopředu a pak dozadu. Poslední cvik je, že se s napnutýma nohama dotknu rukama země. Dříve jsem to dokázala až napotřetí, ale v poslední době to udělám hned napoprvé.

Vloni na podzim jsem se ale najednou při docela svižné chůzi ocitla na zemi. Na betonu! Brejle jsem měla bůhví kde, a vůbec jsem nebyla schopna vstát. Celá jsem se roztřásla a jakoby mne opustila veškerá síla a energie. Bylo to před zdravotním střediskem, když jsem šla dopoledne z kontroly od mé lékařky. Stále ležím na tom betonu a uvědomuji si, že kolem mne, v těsné blízkosti, přechází nějaký člověk. Vůbec se nezastavil a kráčí klidně dál.
 „Prosím vás, pomozte mi někdo vstát! Nejsem opilá, ale nemůžu se sama postavit.“
 Teprve teď se ke mně sklonila nějaká paní, podává mi brejle a povídá: „Jak je vám?“ Zvedla jsem k ní hlavu, abych jí řekla, že to je dobrý. Neměla jsem totiž pocit, že bych měla něco zlomeného, jenže ona mi přikázala, abych zůstala ležet, že dojde pro gázu. Proč jde pro gázu, říkám si v duchu. Nevěděla jsem, že mám pořezaný obličej od brýlí a tak jsem položila hlavu znovu na ten beton a zůstala klidně ležet. Přemýšlela jsem, co se mi to vlastně stalo, že jsem se zničehonic jen tak ocitla na zemi. Ještě nikdy v životě jsem to nezažila. Ale najednou jsem si uvědomila, že jsem zakopla o špičku mé levé nohy. Že se mi při chůzi nezvedla.

Ale už je tu ona dobrá duše a gázou mi otírá obličej. Oči mám stále zavřené a vlastně je mi nějak všechno jedno. Ta paní a ještě nějaký pán mi pak pomohli vstát. Říkám: „děkuji, děkuji, už je mi dobře,“ ale nějak jsem se zamotala a paní hned, že mě odvede k doktorce. „Musí vám tam pořádně vyčistit obličej, jste celá od krve!“ Uvědomuji si, že mám pořádně poškrábané brýle.

Čekárna je plna lidí, ale můj anděl strážný mě ihned předává sestřičce a já mám teď dojem, že jsem té dobré duši ani nestačila poděkovat. Po důkladném očištění a nějaké desinfekci – moc to pálilo – se na mě přišla podívat i paní doktorka a když jsem jí řekla, jak se mi to stalo, říká, že musím ihned na neurologii.

Už řadu let chodím k vynikající neuroložce, k paní doktorce Ciupové, která se mých strupů na obličeji přímo lekla. „Proboha, co se vám to stalo?“ A hned, že mám jít na rentgen a že je to od páteře. „Zase ta páteř?“ ptám se a ona jen kývá hlavou, že ano. Takže znovu rehabilitace a znovu se učit  dalším cvikům.

Ještě dvakrát jsem si takhle natloukla a tak jsem i na nákupy začala chodit s holemi, s Nordic Walkingama. Občas se mi totiž zatočí hlava a ty klacky mi dodávají určitou jistotu. Od té doby, co je používám, od té doby jsem už nikdy neupadla. Zatím! Hurááá!

Ale mým největším zdravotním problémem je moje přímo hrozivá nadváha. Při mých sto šedesáti jednom centimetrů, a to mám teď už o celých pět centimetrů méně, než jsem mívala za mlada, vážím příšerných devadesát kilo. Úplná hrůza! Přitom se snažím jíst dělenou stravu, to znamená, že k masu jím jenom zeleninu, žádné brambory nebo knedlíky, rohlíky nejím vůbec, chleba co nejméně, dokonce jsem přestala po obědě pít pivo, i když jsem ho měla od jednoho léčitele přímo doporučeno. Ale co si teď dávám je, že před obědem a před večeří si trochu cvaknu. Tvrdého alkoholu.

Dostala jsem od dcery k osmdesátinám zájezd na Mallorcu. Odlet z Ruzyně v deset hodin dopoledne, samozřejmě se musí být už v osm na letišti, a my jsme tam s Jarkou dorazily už před půl osmou. Takže sedíme a čekáme. Proti nám je parta taky už zralých lidí a najednou si podávají malou štamprličku s alkoholem. Taky bych si dala!
Konečně jsme odbaveny a tak prohlížíme luxusní obchody. Jenže už jsem trochu unavená a tak zase usedáme poblíž vchodu, kterým se budeme ubírat k našemu letadlu.
Prohlížím si palubní lístek, na jehož zadní straně je napsáno, že s tím lístkem mám právo při zdejším nákupu na deseti procentní slevu. Přemýšlím, co bych si tady na letišti v obchodech, kde se prodává veškeré zboží bez celní přirážky a tím pádem je to zde levnější než v běžných krámech, co bych si tak koupila a vlastně mě nic nenapadá.
Netečně se dívám po ostatních  budoucích spolucestujících, když mne zaujala jedna dvojice. Pán právě odněkud přišel s lahví narůžovělé tekutiny, otvírá ji a paní si lokla. Hrome, taky bych si něčeho lokla!

Moje zvědavost mi nedá a jdu se té ženy zeptat čeho se to napila. Její muž mezitím už zase odešel a já se dozvídám, že to je irská whisky za dvě stě sedmdesát káčé. A tady hned z vedlejšího obchodu.  Uvědomila jsem si, že láhev whisky stojí běžně od tři sta padesáti do sedmi set. Jen jednou v životě, a to asi před čtyřiceti lety, když měla jedna moje kolegyně v práci padesátiny, jsem pila Johny Walkera. Tenkrát se asi pořádně plácla přes kapsu.

Z domova jsem si žádný alkohol nevzala, jen malou dávku v lahvičce od jitrocelového sirupu, takže jsem si tu whisky šla taky koupit. U pokladny uplatňuji slevu z palubního lístku a paní pokladní mi říká, že to neplatí pro jejich obchod, ale pro ten druhý od téže firmy, který je o poschodí níže.

S velkou radostí říkám Jarušce jak jsem dobře nakoupila a hned jsem si taky cvakla. Dobré pitíčko! Sedíme dál v hale a já musím pořád myslet na tu deseti procentní slevu, kterou jsem vlastně nevyužila. Jdu zpátky do toho obchodu se zeptat, kde že ten jejich další obchod je, kde bych tu slevu dostala a pádím tam. Do odletu letadla je dvacet minut a před vstupem do tubusu se už tvoří fronta.

„Ale za chvíli už bude letadlo startovat,“ říká Jarka, „tak ať na tebe nemusí kapitán čekat!“
Letím tedy dolů o poschodí níž, ten správný obchod jsem hned našla a v regálu jsem si mezi tolika druhy whisky vybrala jednu, která byla pro mne za přijatelnou cenu.  Jenže u těch lahví jsou všude dvě cenovky a rozdíl mezi nimi je přes stovku. Popadla jsem láhev, kde ta nižší byla v mé cenové relaci a jdu k pokladně. Ukazuji palubní lístek a požaduji slevu. Jenže paní pokladní po mně chce tu vyšší cenu. Oponují tím, že tam byla ale taky nižší cena a ona se ptá, kam že cestuji. „Na Mallorcu“ říkám a ona mi vysvětluje, že ta nižší cena je platná jen pro cestující, kteří letí do země mimo evropskou unii.
„Mallorca je v EU, takže pro vás platí ta vyšší cena,“ vysvětluje mi. Honem vracím láhev zpátky do regálu a vybírám si jinou, kde ta vyšší cena je pro mne přijatelná.

Když jsem dorazila nahoru, je už fronta ke vstupu do letadla kratičká a Jaruška se na mě už zdálky culí, protože se konečně dočkala své slevy chtivé máteře. Takže z Prahy odlétám se dvěmi litrovými láhvemi whisky.

Když jsme dosedly na naše místa, pustila jsem se hned do ještě z domova připravené svačiny. Chleba s máslem a se salámem. Po prvním krajíci jsem měla chuť si cvaknout a přímo jsem cítila zkoumavý pohled mé sousedky. Po druhém krajíčku jsem si zase cvakla a přítelkyně mé sousedky, která seděla přes uličku, se po tiché poznámce nahlas rozesmála. Asi proto, že její kamarádka má vedle sebe nějakou ochlastu. Ale co je mi po nich!

Ten týden byl nádherný! Konečně jsem si mohla s mojí dcerou pěkně a v klidu popovídat. Docela totiž chápu, že při dnešním způsobu života, kdy sama podniká v oboru ekonomie a neustále má na zřeteli termínovanou práci, že na nějaké klábosení nemá ani pomyšlení. Obě jsme si to užívaly. Dopoledne výlety, pak plavání v moři, večerní procházky – prostě nádhera.

Taky se jdeme podívat do místního marketu. Jarku to moc nebaví, ale já, co by zvědavá a hlavně ceny porovnávající spotřebitelka, to beru poctivě jeden regál za druhým.
„Mami,“ říká dcera, „nebudeš se zlobit, když tě tady nechám a půjdu se podívat tam na ten výběžek, jak jsem ti včera ukazovala, že bych se tam chtěla mrknout?“
„Ale to víš, že ne,“ chápu její úmysl, „jen jdi, ale dej mi kartu od pokoje. Až budu na hotelu, tak tě prozvoním.“

Procházím jednotlivými uličkami, až jsem došla k pultu s čerstvými rybami. Hned jsem zalitovala, že nemám s sebou foťák, protože mé oči suchozemského člověka se přímo pasou na té podívané. Schválně to počítám. Celkem třicet sedm druhů čerstvých ryb a ostatních mořských živočichů, a některé z nich skutečně vidím poprvé v životě. To ale není všechno! Hned vedle je dalších dvacet pět druhů zmražených. Koukám na tu nádheru jako u vytržení. Tolik druhů ryb!

Jdu do další uličky a další, až jsem došla k lihovinám. Každý den si teď před obědem a před večeří cvaknu a přímo vychutnávám jemnost skotské whisky. Takže už zase porovnávám ceny. JOHNNIE WALKER a BALLANTINES! Honem počítám, za kolik to je v našich korunách a nekupte to, když to je u nás o více než o stovku dražší!
Ta Mallorca se opravdu vydařila. Výlety, moře, poznávání mě neznámých míst a ještě si vezu domů čtyři láhve SKOTSKÉ WHISKY!